Bod mezi minulostí a budoucností

Poznámka: Následující text jsem původně napsal do sekce studentských blogů na stránkách projektu Univerzity nadace Kellner Family Foundation, která mě podporuje na studiích. Jelikož mi připadá jako rozumné shrnutí posledního dění, dávám ho i sem.

Na americkém kampusu má návrat ze „study abroad“ svá specifika. Narazíte na různé skupiny lidí, z nichž někteří ani nezaznamenali, že jste byli pryč, ale snaží se to decentně zakrýt, jiní naopak sledovali na sociálních médiích každý váš krok a pokládají překvapivě specifické dotazy, a dalším si zas třeba popletli zemi nebo i kontinent, ale zase vám to opravdu přejí a jsou opravdu rádi, že jste si to užili.

Člověk by chtěl všem poskytnout detailní odpovědi, rozpovídat se a říct jim o všech možných zážitcích, ale bohužel většinou není čas ani prostor, a navíc po určitém počtu zodpovězených stejných dotazů prostě i ti nejlepší z nás sklouznou k naučené vágní odpovědi typu „Měl jsem se super, vážně.“

Změnu prostředí a tempa je pochopitelně také potřeba „zpracovat“ v rovině osobní. Návrat do hyper-hektického trimestrového systému, a to hned do trimestru, v němž mám tři netriviální ekonomické kurzy, není jednoduchý a občas je určitě lepší nemyslet na nedávno opuštěnou tropickou pohodu, objevování nových kultur a fascinujících míst.

V součtu bych ale řekl, že mi zatím návrat na kampus vychází velmi dobře. Poprvé nebydlím na koleji, nýbrž „off-campus“, tedy v pronajatém domě s několika dalšími lidmi v blízkém okolí kampusu, a zatím mi to vyhovuje mnohem víc. V tuhle chvíli už jasně vidím, že jsem tenhle přesun měl udělat mnohem dříve.

Především je ale těžké se několik málo měsíců před promocí ubránit tomu pocitu, že tohle všechno už je cílová rovinka. Většina konverzací se točí buďto kolem minulosti (Bolívie), nebo kolem budoucnosti („Jaký máš plán potom, co tady skončíš?“), přičemž úskalí zodpovídání prvního typu už jsme zmínili, ale druhý typ není o nic lehčí zodpovědět.

Rozhlížím se po pracovních pozicích tady v USA, které by mi mohly poskytnout sponzorství pro pracovní vízum, rozhlížím se po Evropě s očekáváním, že nám Británie neodejde z EU a nezařízne tak můj přístup do relativně pestré nabídky příležitostí v Londýně, a v neposlední řadě bych se určitě nezlobil za práci v matičce Praze. Ideálně bych ale nejraději sbíral několik málo let po promoci zkušenosti v zahraničí a do vlasti se vracel až poté.

Ale důležité je taky umět se zabývat přítomností i v situacích, kdy minulost a budoucnost jsou zdánlivě výraznější. Snažím se a budu se snažit odškrtávat položky ze seznamu věcí, co jsem během svého amerického dobrodružství měl v plánu udělat či vyzkoušet a zatím nestihl, vybírám si kurzy na poslední, jarní trimestr tak, aby zbyl čas na dosud zanedbávané objevování Chicaga a okolí, apod.

Vzrušující doba za mnou, doba vzrušujících změn přede mnou, ale ani ten čas mezitím není o nic horší a méně zajímavý. Carpe diem!

Cílová rovinka a vyhlídky do budoucna

Tak dneska jedeme po proustovsku. Snažím se dokončit svou výzkumnou (upřímně spíš „výzkumnou“) práci, kterou musím odevzdat sice až v pátek ráno, ale do úterka do noci musí zamířit na korekturu, protože vedoucí našeho programu chce pochopitelně hodnotit obsah, ne gramatické paskvily některých z nás. Ti, kteří mě znají, se dovtípí, že problém s produktivitou tu trochu nastává v tom, že mě mnohem víc než psát baví přemýšlet o tom, jaký font jaké barvy použiju, jak co nejlépe nastavím tvorbu automatizované bibliografie a obsahu ve Wordu („Tyjo, vono to fakt funguje samo!“), a tak podobně :D.
Zabíjím všudypřítomné mravence. Donedávna (poslední dva dny už byly chladnější) jsem taky většinu dne byl zpomalený nekompromisním džungloidním vedrem. Připravuju se na středeční odjezd ze Santa Cruz zpět do Cochabamby a přemýšlím o věcech, které bych tady rád do té doby stihnul, ale zřejmě nestihnu. Taky se těším popořadě na věci, které mají přijít: na znovushledání se spolužáky ze skupiny v Cochabambě, na rozlučku, na následný odlet do Ria de Janeiro na čtyři dny, na setkání s odpromovanou kamarádkou v New York City během dlouhého přestupu, no a konečně na návrat domů za rodinou a přáteli na Vánoce a taky na následný poslední návrat na kampus Northwestern, kam odlétám už 4. ledna.
Stejně jako západní svět (bohužel), i mě čekají dobrodružné časy, jen snad v mnohem pozitivnějším smyslu toho slova 🙂
Na závěr jedna píseň od mé oblíbené kapely, na kterou si v Jižní Americe často vzpomínám 😀
Žijte blaze.

Měsíc v Santa Cruz

Dobrý den, dobrou chuť, pokud právě obědváte, chtěl jsem jenom napsat rychlý update ohledně toho, kde jsem a co dělám.

Jak už jsem možná zmiňoval v úvodním příspěvku na konci srpna, součástí programu organizace SIT, kvůli němuž jsem v Bolívii, je i takzvaný Independent Study Project (ISP). V čem spočívá? Každý z 15 účastníků programu si postupně během září a října, kdy jsme měli společnou výuku, při schůzkách akademickou poradkyní (víceméně na poloviny si nás rozdělily dvě dámy z domovské univerzity programu, Universidad Mayor de San Simón, které jsou obě neuvěřitelně energické a efektivní) vybere téma, které bude následně po dobu přibližně čtyř týdnů zkoumat kdekoliv v Bolívii podle své volby, o čemž pak musí napsat shrnující výzkumnou práci.

Je to zajímavá myšlenka, zdůvodňovaná především motivacemi jako například dát nám zkušenost s výzkumem, možnost poznat Bolívii trochu víc na vlastní pěst a „vrátit“ hostitelské zemi něco z její pohostinnosti ve formě výzkumu, který potenciálně může být užitečný pro bolívijské akademiky. Ačkoliv se s mnohými důvody dá souhlasit, v praxi samozřejmě mnohé aspekty pokulhávají. Kvůli dost levicovému a „hippie“ zaměření celého programu jsme vedeni k tomu, abychom do naších výzkumných prací zahrnovali svoje pocity a nějak moc se nesnažili o objektivitu (podle samotné šéfky našeho programu objektivita vůbec neexistuje, mimochodem, což mě osobně dost vyděsilo), což v praxi nevyhnutelně učiní mnoho výzkumných prací nepoužitelnými v dlouhodobém horizontu mimo použití jako ukázky příštím studentům téhož programu. Na podobné limity jsem narazil i já sám v přípravě svého projektu, od něhož jsem mimo jiné chtěl, aby někomu k něčemu byl, ale sladit to s požadavky na finální formu práce je občas dost složité. Uvidíme, jak se to vyvrbí.

A co vlastně dělám? Jelikož mě v Bolívii od začátku překvapovalo vidět na ulici každičkého posledního človíčka, i toho nejchudšího, s mobilem v ruce, a snad i většinu se smartphony, zamýšlel jsem se nad tím, jak se v zemi, kde se během několika málo let dostali ze situace „mobil nemá skoro nikdo“ do situace současné, změnil každodenní život pro lidi, kteří pravděpodobně najednou komunikují úplně jiným způsobem než dřív. Původní plán byl udělat focus groups, což nevím, jak přeložit do češtiny, ale sladit bolívijskou nedochvilnost a vůbec obecný můj nedostatek kontaktů s kvalitativními požadavky dobré focus group se nakonec nepodařilo, takže místo toho dělám individuální rozhovory. A dělám je všechny nikoliv v Cochabambě, nýbrž v Santa Cruz, nějvětším a ekonomicky nejaktivnějším bolívijském městě, tedy v prostředí s tropickým klimatem dost odlišným od, co se počasí týče, bezchybné Cochabamby.

Jak jde život v Santa Cruz je kapitola sama o sobě, ale to už je spíš na individuální diskuze nebo na další příspěvek.

Do Cochabamby se na prezentace projektů a finální rozlučkové ceremonie vracíme 3. nebo 4. prosince, přičemž 7.12. ráno se rozletíme do všech koutů světa – mnozí spolužáco s programu budou pokračovat v cestování po západu Jižní Ameriky, například v Chile či Ekvádoru, za mnohými za tímto účelem přiletí i jejich rodiny. Já se podívám od 7. večer do 11. večer do budoucího dějiště olympiády, města Rio de Janeiro, a zpátky v ČR po dlouhém letu s mnoha prostoji budu 13.12. ráno.

P.S.: Tým spravující Docs.com, službu pro sdílení dokumentů a prezentací, vybral moji prezentaci o bolívíjské hromadné dopravě mezi „Vybrané“ (Featured) dokumenty, takže má od minule mnohem více shlédnutí. Snad i od některých z vás. Díky! Až budu na normálním internetovém připojení, chystám se tam ještě přidat fotky autobusů ze Santa Cruz a možná i kapitolu o stávkách a blokádách, ale uvidíme 🙂

 

 

Trochu o dopravě

Jelikož, jak jistě víte, jsem fanouškem všech možných nových médií, rozhodl jsem se spojit příjemné s užitečným a další příspěvek z mé cesty sdílet formou prezentace Sway, nového prezentačního nástroje od Microsoftu. Pojednává o hromadné dopravě v Bolívii, s pochopitelným zaměřením na Cochabambu. Chtěl jsem už delší dobu něco napsat o dopravě tady, protože mi připadá velmi zajímavé, jak funguje, a věřím, že v tomhle formátu to můžu čtenářům o něco lépe přiblížit. Už jsem sdílel odkaz na svém Facebooku, ale pro čtenáře blogu odkazuji i tady.

Tak ať se líbí!  – tady je

Pod rovníkem

Tak jsem tady! Všechno, o čem jste si mohli v červnovém příspěvku přečíst s dodatkem „pokud to dobře půjde“, nakonec sice ne vždy dobře (například kvůli vízovým peripetiím jsem tu jako turista, ale pšššt), ale vyšlo a tak jsem úspěšně tady v Cochabambě. Bydlím v hostitelské rodině s milou postarší paní a jejím třiadvacetiletým synem, přičemž, jak je v Bolívii celkem obvyklé, do bytu velmi často chodí na návštěvu všichni možní členové rozšířené rodiny. Už jsem byl představen tolika tetičkám, strýčkům a bratrancům, že začínám mít strach, že po mě někdo bude požadovat jejich jména 🙂

V naší „výpravě“ jsem jediný mezinárodní student spolu se čtrnácti Američany z všemožných univerzit různého věhlasu. Upřímně, je velmi osvěžující se potkat se skupinou lidí, která je zas o něco jiná než ti, s kterými bych se normálně setkal na Northwestern. Taky je super, že tady z logiky celé struktury programu máme to, co jinak dle mého názoru zoufale chybí – vídáme se každý den jako stejná skupina lidí. Jen přijít na to, jak z jejich pohledu nebýt ten otravný Evropan, pro kterého záležitosti jako pevná struktura pokrmů s prvním a druhým jídlem a dezertem není nic překvapivého 😀

Prvních pár dní jsme strávili v hotelu orientací, tj. několik dní nás šéfka programu a různí hosté připravovali na život v Bolívii, vyjasňovali program, akademický plán, praktické rady apod., a zároveň jsme měli aktivity na zorientování se ve městě.

Asi nejzajímavější je situace s tekoucí vodou – Cochabamba si v roce 2000 prošla takzvanou Válkou o vodu (Guerra del Agua), kdy tehdejší zkorumpovaná vláda zprivatizovala veškeré vodní zdroje ve městě (a dokonce i dešťovou vodu), přičemž ona nadnárodní firma hned v zápětí natáhla ceny o 50 % a víc. Lidem tedy nezbylo nic jiného, než udělat to, co už tolikrát – vyjít do ulic. Po prolité krvi a různých peripetiích je sice voda v rukou vlády, ale to nic nemění na tom, že natahat dostatek kvalitní vody do relativně suchého cochabambského údolí je stále řehole. A tak je vody v Cochabambě málo, v některých čtvrtích ani neteče celý den, a navíc je bohatá na všemožné bakterie, parazity a améby. Bylo nám řečeno, že k místní vodě z kohoutku máme přistupovat jako k „rozředěným splaškům“. A hned nám zašla chuť na rozmanité jídlo z ulice, zmrzlinu podávanou kopečkovačem opláchnutým tekoucí vodou a tak podobně 🙂

No a v sobotu (minulou, ne tuhle) jsme se už stěhovali k hostitelským rodinám a od pondělka pak začali program i s přednáškami a výukou španělštiny. O tom ale více zas někdy příště, ať tu délku příspěvků udržujeme nějak rozumně.

Nebojte se ale napsat do komentářů, co vás zajímá! O mnoho raději se rozepíšu na téma, o němž vím, že si o něm pak někdo s chutí přečte 🙂

Vzhůru na jih!

Školní rok na většině amerických univerzit už dávno vzal za své a dokonce i ten náš tady na Northwestern už se chýlí ke konci. Přednášky už se nekonají, zbývá jen zkouškový týden (finals week), a mně konkrétně naštěstí jen jeden, i když dost velký, závěrečný test z ekonomie veřejných prostředků. Třetí rok v Evanstonu utekl snad ještě rychleji než ty předchozí a čím dál víc mi dochází, že už mi nezbývá tolik času, než se budu muset se zlatou klecí chicagského předměstí rozloučit. Snad i to mě vloni na podzim ovlivnilo v uvažování o tom, jak si zbytek svého času tady rozvrhnout, a snad i proto jsem se rozhodl uskutečnit některé věci, které jsem původně neměl v plánu.

Jaké například? Například study abroad, tedy studium v zahraničí. V minulých letech, když jsem se bavil se spolužáky, co se chystali někam vyjet, jsem tuhle variantu spíš zavrhoval s tím, že „já už přece v zahraničí jsem“. Nicméně letos jsem se zamyslel ještě jednou, uvědomil si, o jak jedinečnou příležitost poznat nějakou zemi, kam bych se jinak vůbec nedostal, se jedná, a rozhodl se trochu podrobněji prozkoumat možnosti. Jelikož jsem potřeboval, aby můj výjezd nahrazoval podzimní trimestr tady na NU a zároveň zanechal v létě dost času na stáž v Chicagu (kterou se mi nakonec bohužel dostat nepodařilo) nebo jinde, volba padla na Bolívii.

Takže o co jde? Pokud se úspěšně prohrabu všemi žádostmi o vízum a podobným papírováním, strávím tři měsíce (konec srpna – začátek prosince) v třetím největším bolivijském městě jménem Cochabamba. Výuka nebude probíhat přímo na lokální univerzitě, nýbrž pod hlavičkou firmy SIT Study Abroad, která podobné programy pro americké studenty pořádá po celém světě. Zaměřená bude kromě intenzívní španělštiny hlavně na Bolívii samotnou, její historii, kulturní vývoj, kolonizaci a dekolonizaci, životní filosofii Bolívijců apod. a zakončena bude samostatným výzkumným projektem každého studenta (kde já se pokusím vymyslet téma, které by se ideálně nějak dotýkalo komunikace i ekonomie). Hodně času ale také strávíme výjezdy, podíváme se například k jezeru Titicaca i do amazonské oblasti, kde v obou případech strávíme 2-3 dny v rodině původních kmenových obyvatel (!), z nichž někteří umí jenom kečujštinu a ani ne španělsky. Dále se také podíváme do hornického města Potosí a dalších míst. Po celou dobu pobytu v Cochabambě bude každý z náš ubytován v bolívijské rodině, a budeme mít tedy šanci proniknout do bolívijské kultury opravdu do hloubky. Všechny detaily si (v angličtině) můžete přečíst tady.

No a když už se dohrabu do Jižní Ameriky, nestálo by zvážit i nějakou tu cestu po okolních zemích či místech? Stálo! Pokusím se vše naplánovat a letenku koupit tak, abych se po skončení programu v Bolívii mohl na pár dní podívat do nějakého města. Zatím je největším kandidátem Rio de Janerio, ale ještě zkoumám možnosti.

Takže co mě teď čeká? Především právě plánování, výběr a koupě, letenky, očkování proti všemožným breberkám a jiné povinné zdravotní záležitosti (například jsem musel na HIV test a budu muset na očkování proti žluté zimnici), žádost o bolívijské studentské vízum (Hádejte, kde Bolívie *nemá* ambasádu. V Praze. Nejbližší je ve Vídni.) a podobné srandičky. Až se ale tím vším úspěšně prokoušu, věřím, že mě čeká nezapomenutelná cesta.

Rád bych ještě s velkým vděkem podotkl, že ani tuhle nadcházející cestu, ani samotné studium na Northwestern bych nemohl podniknout bez podpory nadací Bakala Foundation a Kellner Family Foundation. Jejich podpory si nesmírně vážím.

Hezké léto všem!

Velké hektické jablko

Tak jsem zpět! Je tu další školní rok, nastupuji do třeťáku (junior year) z celkových čtyř ročníků (pro ty, co pozapomněli), a očividně jsem se nezbavil zlozvyku psaní příliš mnoha závorek.

Start tohoto školního roku jsem si naplánoval trochu netradičně – koneckonců, škola začíná až dnes a já letěl vstříc Hvězdám a pruhům už 7. září. Proč? Před začátkem školy mě čekaly ještě dvě vzrušující události: výlet do New York City organizovaný univerzitním centrem pro profesní uplatnění (University Career Services) a Orientace pro mezinárodní prváky (International Student Orientation). Jak se obě akce povedly?

Nejdříve krátce o NYC. Exkurze se celým názvem jmenovala Media & Marketing Career Trek a jednalo se o malou skupinu asi 15-20 vybraných studentů navštěvujících sídla nejrůznějších mediálních společností, kde má naše univerzita ochotné absolventy na vysokých postech. Od rána osmého září do odpoledne září desátého jsme takhle navštívili BBDO, Bloomberg, BuzzFeed, Colgate-Palmolive, DeVries Global, Food Network, Google, NBC Universal a časopis People, přičemž se mezi tyto návštěvy ještě stihl vecpat „networking“ banket (=navazování kontaktů nad jednohubkoidním jídlem a se sklenkou zásadně nealkoholického nápoje v ruce) v domě jedné absolventky na Upper East Side.

Nešlo ale jen o prohlídku pracovišť ve firmách se zvučnými jmény, na všech návštěvách, včetně té v NBC, která byla jinak dost turistického rázu, se nám věnoval někdo z vedení/významný v dané společnosti a odpovídal na příval našich otázek ohledně toho, co dělají, jak to dělají, co máme dělat, abychom byli úspěšní jako oni, jestli můžeme na záchod apod. Ve Food Network si na nás udělala čas dokonce generální ředitelka, v Colgate-Palmolive to byl mj. Senior Vice Prezident s hezkým příjmením Skala atd., dostali jsme tedy možnost vsakovat moudra od lidí, kteří většinou opravdu měli co říct a hlavně za nimi stály výsledky.

Američtí spolu-účastníci zájezdu samozřejmě nejvíc učurávali nad super-cool kancelářemi Googlu se spoustou jídla zdarma, hracími automaty na chodbách, a celkově oním Silicon Valley přístupem, ale mě osobně nejvíc zaujala návštěva globální reklamky BBDO. Měli na nás připraven zástup zajímavých lidí, včetně jednoho z hlavounů a veteránů černé pleti, který zažil celou neslavně proslulou historii těžkého pronikání lidí jiné barvy pleti do kreativního průmyslu. Šéf kreativy byl taky k pohledání – pán s výstředním oblečením a naprosto rozcuchanými vlasy, který to ale v hlavě má skvěle srovnané a ví přesně, co dělá a proč.

Na povrch ale vystoupily i dvě věci, které mě zaujaly z celkového hlediska. Zaprvé, v podstatě ve všech firmách k nám přistupovali jako k „oněm mileniálům“, tedy generaci, které se v současné době v branži snaží každý porozumět a málokdo uspěje. Dostávali jsme otázky, zda opravdu všechno zpravodajství získáváme na Twitteru a podobné. Taky nám bylo řečeno, že být příslušníkem této generace je vlastně velká výhoda a že to máme využít ve svůj prospěch – přirozeně rozumíme tomu, čemu se všichni starší v branži snaží porozumět, tedy vzorcům naší vlastní konzumace médií. Zadruhé, několikrát jsme byli upozorněni, a vyplývalo to i z odpovědí na mnohé naše otázky, že práce v mediální sféře vyžaduje čím dál širší okruh dovedností a že jednotlivé popisy práce vlastně splývají – PR a reklama si nikdy nebyly blíže, znalost věcí jako grafický design či střih videa je požadována skoro od všech od převážně textových žurnalistů až po píáristu, skoro všichni v Googlu potřebují znát základy marketingu apod. Musím neskromně říct, že jsem to předpovídal a že mě to jen utvrdilo v přesvědčení o správnosti mojí volby oborů, která přesně s takovým trendem od začátku počítá.

Bydleli jsme v Marriottu, což taky nestálo tak úplně za starou bačkoru, všichni na nás byli milí a vycházeli nám maximálně vstříc, takže celkově skvělá exkurze. Zřejmě to bylo pod vlivem nabitého rozvrhu minimálně 3 návštěv ve firmách denně, ale New York se mi zdál o dost hektičtější, než když jsme ho navštívili s rodinou v zimě 2009. Vzpomněl jsem si na slova Franka Runyeona, kdysi jednoho z amerických lektorů na Aleji: „V New Yorku skoro nikdo nevydrží dlouho. Všichni, co jsem znal, zůstali rok, dva, a pak se zas přesunuli někam jinam, protože to tempo na ně bylo moc.“ Nevím, něco na tom je, je to celé uspěchané. Ale je tam krásně a Manhattan má prostě unikátní atmosféru.

O mezinárodním seznamováku a dalších věcech si povíme zase příště, teď je čas jít na kutě, vždyť se zítra jde do školy.

Jako vždy vítám dotazy, komentáře, konstruktivní kritiku, ať už v diskuzi pod příspěvkem, na Facebooku, nebo jinde. (Nebo jak říká Okamura: „Co si o tom myslíte vy? Napište mi do komentářů.“ 😀 😀 Dobrou noc)