Archive | Září 2012

„Zadarmo“

Američani jsou nastěhovaní a dnešek už byl ve znamení velkých akcí. Na začátku jsme symbolicky prošli branou do kampusu při akci zvané „March through the Arch“, projevil se americký přístup – po stranách stáli rodiče, dávali nám „high-fives“, někteří hýkali nadšením a celé to byla pěkná, optimistická akce. Taky jsme (stejně jako pak večer) dostali spoustu věcí zadarmo.

„Free stuff“ je, zdá se, celkově docela silný fenomén. V džungli mnoha různých podnětů a incentiv je pro organizace a pořadatele čehokoliv těžké upoutat vaši plnou pozornost a tak se ve výsledku rozdává spousta věcí zdarma. Chceme uspořádat setkání lidí, co by měli zájem participovat v organizaci zabývající se diskuzemi o víře a náboženství? Rozdáme spoustu letáků a napíšeme na ně „free food“. Chceme, aby si lidi zapamatovali náš klub a třeba se přišli podívat na to, co děláme? Dáme jim tričko zdarma, kde je napsáno, o co jde. Je asi lepší nemyslet na to, že nic z toho vlastně není zadarmo, nýbrž draze zaplaceno z předraženého školného. Každopádně, z pohledu studenta jde o příjemnou věc a když je člověk tak trochu „vyčůraný“, obejde se bez kupování mnoha věcí. Krásný příklad – každý tu potřebuje nějakou tu přenosnou lahev na vodu, co bude pít v hodinách. V Norris Student Center dáte za takovou věcičku $17, stačí ale počkat na March through the Arch a NU Alumni Association vám dá jednu zdarma. To samé platí pro spoustu dalších věcí.

Po procházení branou, miniprojevu prezidenta univerzity, skupinové fotografii v uniformních tričkách (vidíte, další věc „zadarmo“) a dalších podobných aktivitách přišlo na vážnější věci, začal se v rámci School of Communication plánovat školní rok, byli jsme na takové oficiálnější události, kde nás vítali a taky vysvětlovali, co že ta naše škola vlastně je a které obory co znamenají a pak nám radili, jak si vybrat rozvrh na první trimestr. Na jednu stranu už se po těch měsících zase chci cítit produktivně, na druhou stranu mám obavy, že si nalinkuju něco, čeho budu později litovat.

Po večeři (mimochodem, při tomhle tempu jezení hamburgerů, hranolek, pizzy a cookies brzo zemřu) jsme měli jednu ze tří povinných přednášek, tentokrát na téma budování inkluzivní komunity, zkrátka tolerance, respekt a podobně. U nás jsou obvykle podobné věci nudné a klišovité, ale tady, stejně jako všechno ostatní, to bylo zvládnuto velice profesionálně. Skvělý prezentér, dokázal udělat velkou šou, přitáhnout a udržet pozornost. Celkový dojem zatím je, že člověk sice ne vždycky musí principielně souhlasit s tím, k čemu nás vedou a co organizují, ale musí se jim nechat, že to dělají naprosto profesionálně. Všechno funguje tak, jak má, stoupající nadšenosti se nedá uniknout a musím říct, že už i já, ačkoliv to nemám ve zvyku, jsem prostě „excited“, jak se tu často říká. Ačkoliv ne tím americkým způsobem.

Je ještě hodně o čem psát, zamýšlel jsem se nad mnoha věcmi, ale tady přichází na řadu další věc –  všechno to letí, jede, zkrátka pořád se něco děje. Od noci, kdy skončila ISO, byla každou noc party a dnes je zas, takže je čas jít 🙂 Je však třeba zmínit, že zatím jsou místní večírky ve skrze tragické.

To nic nemění na tom, že se tomu musí dát šance 🙂 Musím jít.

Nabito a bude hůř

Chystá se velká změna. pozítří se nastěhují Američani. To, co bylo doteď klidným kampusem prázdným z asi tak tří čtvrtin, bude od té doby plné aut rodin „ze všech 50 států“. Rodiče budou ta auta vykládat a stěhovat své 17-18-leté děti do jejich kolejí. Hned jak rodiče odjedou, budou mladí Amíci pravděpodobně nadšení z toho, že poprvé v životě nejsou pod dohledem. A obávám se, že pak pro Evropana, co už zná svoje limity, nastane peklo. Ale nepředbíhejme.

(právě jsem zjistil, že dolar je zpátky na devatenácti korunách, fňuk)

V neděli jsme po nakupování některých nezbytností v obchodech (stejně nakonec nejspíš koupím většinu na Amazonu) opravdu šli na slibovaný fotbalový zápas. Kromě toho, že obě fotbalová hřiště na kampusu mají pouze umělou trávu (i když nejnovější generace), mě překvapilo ještě to, že mezi americkým a evropským stylem fotbalu je vážně trochu rozdíl.  Všichni hráči Northwestern i proti nám hrajícího Milwaukee byli v dobré fyzické kondici, měli dobrou individuální techniku, zkrátka teoreticky je všechno v pořádku. Jenže oni nehrají spolu. Odehráním balonu pro ně záležitost končí. Ještě že náš tým táhnul novozélandský stoper, viditelně nejlepší hráč na hřišti a také autor první branky. Nakonec jsme vyhráli 2:0, international freshmen včetně mě dostali tričko a všichni byli spokojení. Američani taky viditelně nejsou zvyklí fandit fotbalu. Na zápas přišlo dost různých rodinek a skupin, ale působilo to tak, jako že obzvláště generace rodičů moc neví, jestli to, co se na hřišti děje, je pro jejich tým dobře nebo špatně.

Po fotbale jsme se doloudali do restaurace Buffalo Wild Wings v Evanstonu, pověstné, pozor, svými křidélky. Nabízejí je s různě pálivými omáčkami a tak. Troufl jsem si (ke svému překvapení jako jediný) na třetí nejpálivější stupeň, se sofistikovaným názvem „hot“, a byla to vážně dobrá křidélka. A pálila celkem normálně, nic zvláštního. BWW je jednou z klasických amerických hospod v tom, že všude na zdech je spousta televizorů, na nichž běží různá utkání amerického fotbalu, každý sleduje něco jiného, do toho ještě hraje hudba a nikdo neslyší vlastního slova 🙂 Co mi ale přišlo zajímavé bylo (a to se potvrdilo později), že voda je tu zadarmo. V restauracích vám prostě nosí vodu z kohoutku se spoustou ledu pořád dál a nikdo to neúčtuje. Dá se tak ušetřit dost peněz, protože kdybyste si ke křídélkům za 7$ měli dát ještě limonádu za 3$, máte dvě stovky v prachu jak nic, že. Večeři jsem využil k rozvíjení konverzace s Korejci.

Mezinárodní studenti tady jsou vůbec rozmanitá grupa. Drtivá většina ví, že Česko existuje, dokonce často vědí o Praze, někteří ji i navštívili. Už jsem ale narazil od několika Číňanů (což jsou skoro všichni) i na odpověď: „Czech Republic? Ooh, where is that?“ S Indy je sranda, pár jich má naprosto „Rajesh“ přízvuk. Petrův roommate, Tigist z Etiopie, je fajn kluk, takový mudrc se zvláštně tichým hlasem a dobrým smyslem pro humor.

Opravdu hodně lidí si sem přivedlo rodiče. Projevilo se to zejména včera, kdy byla v Norris Student Center, (kde je místní Starbucks s výhledem na jezero, říká se mu Norbucks) jakási oficiálnější ceremonie, kdy nás vedoucí International Office přivítal na univerzitě. Dobrá polovina sálu byla zaplněná rodiči. Následovala trojice menších výkladů od IPAs (International Peer Advisors, vedoucí jednotlivých skupinek, starší mezinárodní studenti), na akademická i kulturní témata. Byli jsme varováni, že spousta Američanů pravděpodobně nebude vědět, kde je země, z které přicházíme, tak ať se prý neurazíme. Taky tam zaznělo varování, které jsem vylíčil na začátku. Celkově ale byly výklady zábavné a dokonce i docela užitečné. Někteří studenti jsou očividně o dost lepší a přirozenější řečníci než lidé z International Office. Ti zas ale používají chytré metody. Na přednášce o tom, co smíme a nesmíme dělat s naším typem víz, udržovali pozornost studentů jakousi tombolou. Na začátku rozdali tikety s čísly, která pak vždy po pár slidech losovali a výherci dostávali většinou poukázky na jídlo v různých hodnotách. Ačkoliv mám v podobných věcech obvykle celkem štěstí, nevyhrál jsem nic. Ani kůrku chleba. Následovalo barbecue, které se ale kvůli dešti a deštěm způsobenému chabému osvětlení piknikového stanu zvrhlo v to, že jsme se s Petrem akorát královsky najedli, chvíli pokecali s čínskými dvojčaty (ano, každá cool škola musí mít svoje dvojčata) a šli pryč. Plánovaný táborák byl kvůli dešti bohužel zrušen.

Co se ale konalo, byl dnešní výlet do Chicaga. Bylo zajímavé sledovat reakce lidí, co město viděli poprvé. The Bean, velká fazole se zrcadlovým povrchem, se líbila dost lidem. Já se nesnažil už nic moc objevovat, zašel jsem si do T-Mobile zřídit americké číslo (skoro nikdo vám tu neprodá SIM kartu, všichni chtějí, abyste si koupili mobil; navíc se tady účtuje i za přijaté hovory a zprávy), a pak jsme s Tigistem a Japoncem jménem Shoma (vyslovuje se to jako ten šampon) prošli několik obchodů na Magnificent Mile, protože jsem si chtěl koupit nové oblekové boty. Macy’s ani Zara však moje požadavky neuspokojily. Narazili jsme na malý obchod s formálním oblečením, který měl „Going out of business sale“, jinými slovy všechno musí pryč. Obleky Ralph Lauren, Calvin Klein apod. za cca 4-5 tisíc Kč byly vážně skvělý deal, nejlepší byl ale prodavač, co se s námi dal do řeči. Svérázný, ukecaný prima týpek s nevhodnými fóry. Když už mluvíme o týpcích, žebrák na ulici, co za čtvrťák vyprávěl vtipy, nám řekl jeden dobrý: „Víte, kolik kokainu je schopen dát Charlie Sheen? Tolik, že by to zabilo Dva a půl chlapa.“ Poslední lidsky zajímavou věcí byla skupina žen kolem odhadem pětadvaceti let, co nabízela objetí zdarma. Prý je Free Hug Day. Pozitivní přístup k životu je prostě dobrá věc.

Po návratu z Chicaga se lidi rozdělili na různé skupiny, já šel s partou dalších lidí zkusit thajské jídlo. Už jsem za svůj život viděl i lépe investovaných $9.50, ale bylo to docela fajn.

Teď je čas objednat věci z Amazonu a založit americký bankovní účet. Obojí bude víc než potřeba a obojí je nutné stihnout, než Amíci dorazí. Zbývá mi tedy zítřek. Ráno se prý jde na hledání pokladů na kampusu, Scavenger Hunt. Bude sranda.

Vypadáme jako zloději

Přílet do Chicaga byl relativně dobrodružný. S Petrem Palečkem, druhým Čechem přijatým letos na Northwestern, jsme vyletěli v cca 9:50 (měl vyletět 9:25) z Prahy do Varšavy, kde jsme v nově vypadajícím terminálu čekali na přestup – přímý let na chicagské letiště O’Hare. Polákům ale nějaká ta minutka očividně nedělá starosti, a tak se nakonec vyrazilo přibližně o hodinu později oproti původně plánovanému času. Let byl velice klidný, bez turbulencí a jakéhokoliv vzrůša. Fronta na imigračním byla dlouhá a nudná, ale to je vždycky, že. Úředníci-polobozi, kteří vám nejenom mohou podle práva sáhnout naprosto kamkoliv a prohledat a prohmatat naprosto cokoliv, se naštěstí asi dobře vyspali a nedělali problémy.

Pak začala ta pravá sranda. Měli jsme jasný cíl – bus firmy Pace číslo 250. Našli jsme tedy na nejbližší navigační ceduli nápis „Pace Buses“, který nás vyslal příslušným směrem po trase O’Hare letištního vlaku (bez nějž by se tam ani omylem nedalo přesouvat, ta stavba je neuvěřitelně huge-ass). Tam jsme po tázání několika lidí a prozkoumání několika míst nepochodili a tímto způsobem jsme se, jak jsme nakonec zjistili, dostali na úplně opačný konec letiště, než kde jsem potřebovali být. Tímto způsobem se náš „přestup na bus“ protáhl víc jak na hodinu, příčemž hned jak jsme došli na Pace zastávku, ukázalo se, že Pace 250 co jede jednou za hodinu nám před 4 minutami ujel 😀 Tak jsme zasedli na lavičce obklopeni obrovskýma taškama a Petr zaskočil pro jídlo do McDonalds.

Cesta busem přes všemožné poor neighborhoods nás ujistila, že naše listening skills stále ještě nejsou ani omylem dostatečné. Vážně, když nastoupí čtyři černošky a začnou se spolu rychle bavit, není šance. Bus na svoji konečnou stanici (tam jsme měli namířeno) dorazil na čas a my začali pomocí navigace hledat, kde že je ten byt jednoho Čecha z vyššího ročníku, kde máme jednu noc přespat, než se můžeme check-inovat na kampusu.

Byt jsme až překvapivě hladce našli, a bylo načase, neboť už na nás dopadala únava z cesty, a to tak že výrazně. Jenže ouha, klíč nesedí do zámku. Začalo největší drama cesty. Snažili jsme se něco vykoumat ohledně klíče, přičemž většinu času Petr klečel u zámku od kýženého bytu. Vypadali jsme zkrátka jak největší zloději. Co budeme dělat? Půjdeme do hotelu? Teď, ve tmě, dva běloši s taškama, spousta desítek dolarů? Zeptáme se lidí z jiného bytu (taky studenti), jestli by nás nenechali přespat? Je vůbec možné, že nám kamarád dal špatný klíč?

Ukázalo se, že nedal. Klíč byl totiž od zadního vchodu. Policajty na nás naštěstí nikdo nezavolal.

Dnes ráno jsme napochodovali na kampus a na check-in. Štěstíčko je se mnou očividně od začátku, automat na pití na kampusu mi sežral $1.50 😀 No a pak už začal celý kolotoč ISO – International Student Orientation. Stěhování do kolejí, z nichž je prý, co se úrovně ubytování i jídelny týče, nejlepší ta má. Juchů 🙂 Seznamovací aktivity; skoro všichni jsou tu z Asie a hodně lidí má různé podivné přízvuky. Moc pěkný kampus. A taky menší excitement u mnoha lidí, než bych byl čekal.

Zítra jdeme ráno nakupovat a po obědě se jde na soccer game. Yay!

P.S. přístě se pokusím napsat to míň nudně. Slibuju.