Archive | Březen 2013

Pohoda, nečinnost a Mormoni

Jaro si dalo plánovanou výluku – poslalo místo sebe jen ostré slunce, ale teplo nějak nedorazilo. Obloha je tedy bez mráčku a sluníčko krásně svítí, ale ve vzduchu mrzne až praští.

Tentokrát to bude vážně velice krátké, a sice proto, že na nějaké tematické zamyšlení ještě sbírám dech a na vyprávění toho zas tolik nemám.

Předně během tohoto týdne postupně na online i offline systémy postupně dorážely finální známky z různých předmětů. V pondělí jsem napsal final z matematiky, z něhož jsem neměl dobrý pocit, ale nakonec to nebylo tak strašné ve výsledku to stačilo na udržení A v daném kurzu. I dva ostatní kurzy skončily bez nějakých nepříjemných překvapení. Kde se ale takové překvapení vyskytlo, byla populární kultura. Tam jsme od pana profesora celkově za projekt skládající se z videa a z psané práce obdrželi stupeň B, přičemž hlavní penzum kritiky svaloval pan profesor na video, které jsem přenechal slečnám, které se velmi měly k jeho tvorbě. Inu, co si neuděláš sám, to nemáš.

Během týdne se mi ještě povedlo vyslechnout zajímavou konverzaci o předem domluvených sňatcích a tlaku ke svatbě obecně mezi kamarádkou z Indie a dívkou původem z Ruska. Jedna zastávala koncept toho, že rodiče jsou v roli „dohazovačů“ a byla ráda, že hledání partnera za ni obstarají její rodiče, druhá si stěžovala, že se cítí pod tlakem, neboť ve dvaceti letech má dvaadvacetiletého přítele a její babička s dědečkem se jí při každé příležitosti zcela vážně ptají, kdy už bude svatba. Taky jsem se utvrdil v tom, co už jsem slyšel předtím, a sice že pro rodiče po celé Indii je ekonomie jako obor nehorázně prestižní, což bude asi důvod, proč jsem snad ještě nepotkal Inda, který by ji neměl buď jako hlavní obor nebo alespoň jeden ze dvou.

No a včera už přišel vrchol tohoto týdne, kdy jsme s Petrem vyrazili na broadwayský muzikál Book of Mormon, jehož autory jsou tvůrci seriálu Městečko South Park, Trey Parker a Matt Stone. Jedná se za poslední léta o nejlépe hodnocený a nejvíce oceňovaný muzikál na Broadway. A vskutku, byla to velkolepá podívaná – smáli jsme se, až jsme se za břicho popadali, hudební doprovod byl chytlavý a grandiózní, jak má na Broadway být, vtipy velmi drsné a někdy za hranou, což je pro tvůrce typické, takže muzikál očekávání nejen splnil, ale i překonal. Začínám mít vážně obavy o to, jestli nebudu z hlediska divadelních představení, opery apod. rozmazlený po těch čtyřech letech tady, protože zatím tady navštěvuji jen to nejlepší z nejlepšího a dobře se na to zvyká 🙂

Teď bude na čase na provozní záležitosti – nechat se ostříhat, uklidit pokoj (Mitch už odjel domů, takže to tu mám pro sebe se všemi negativy i pozitivy), promyslet, co si do Kalifornie sbalím a co všechno tam vlastně půjdu navštívit apod.

A taky si musím vyprat. Ani ve snovém životě plném fantastický zážitků se člověk některým věcem nevyhne 😀

Reklamy

Zvolňujeme tempo

Zelená Chicago RiverZelená Chicago River

Tak abych rovnou navázal, Aasif Mandvi byl velmi vtipný a rozhodně se nebál nekorektních vtipů, což očividně žádnému z mnoha přítomných muslimských studentů a studentek nevadilo, spíš naopak.

V pondělí jsem uzavřel psychologii písemnou zkouškou a španělštinu zkouškou ústní. U španělštiny už v tuhle chvíli vím, že nadmíru úspěšně, známky z psychologie se v systému ještě neobjevily, čili stále čekám. Nechtěl bych to zakřiknout (stále ještě čekám kromě známky zmíněné i na známku z finálního projektu o chlapeckých kapelách a v pondělí píšu poslední zkoušku trimestru – matematiku), ale zatím se mi v tomhle trimestru, co se známek týče, daří vážně skvěle, přesně jak jsem si na jeho začátku předsevzal. Ejchuchu, snad to tak dohrabu až do konce.

Zbytek týdne se nesl ve znamení usilovné práce na dokončení jak písemné stati, tak videa pro projekt o boy bands. Musím říci, že pořád platí to, co můj táta vždycky říká: „Uděláš sám, uděláš nejlíp.“ Psát esej ve více lidech je velmi zvláštní a moc dobře to nefunguje, setkávají se spolu jiné styly psaní, jiné pohledy na věc, nemluvě o tom, že vůbec něco udělat je ve skupině mnohem složitější kvůli psychologickým jevům jako je difúze zodpovědnosti, neboli laicky řečeno všichni čekají, až to udělá někdo z těch ostatních.

Video si vzaly na starosti dvě slečny z naší grupy, z nichž jedna má střih videa jako významnou součást oboru a druhá produkuje studentský film. Škoda, že děvčata očividně neznají principy jako dostatečná velikost písma, barva písma kontrastní k pozadí, fade out zabraňující rušivým hrubým střihům a podobně. V případě psané práce je zas problém, že někteří lidi neumí katalogovat zdroje podle základních pravidel. Nechápu, jak se sem teda dostali, ale budiž.

Zkrátka, když příliš vysoké očekávání ohledně schopností spolupracovníků skloubí s prací v jazyce a kultuře, které v podstatě nedovolují vyjadřovat negativitu, aniž by se dotyční urazili, moc produktivní to není. Zlaté prezentace na Aleji.

Ve čtvrtek večer se uskutečnila předvolební debata k volbám aldermana (něco jako starosta městské části), oba hlavní kandidáti dokonce přišli přímo k nám na kolej dolů do hlavní společenské místnosti, protože univerzitní studenti jsou tady významná část voličstva. Pro člověka, co se zajímá o politiku, i pro studenta komunikace to byla velmi zajímavá podívaná. Současná aldermanka, postarší paní s image někde mezi železnou lady a hodnou babičkou, proti vyzyvateli, vysokému administrativnímu úředníkovi místního školního systému, který měl pro změnu image životem otrkaného muže s nadbytek energie na svůj věk.

Sám do situace moc nevidím, nevím, co paní ve funkci udělala či neudělala, ale mezi studenty rozhodně moc populární není, a navíc očividně nezvolila správně americkou rétoriku. Zatímco její oponent každou druhou svou odpověď na otázku z publika začal zopakováním jména tazatele a komplimentem typu „Jsem opravdu rád, že jste se na tohle zeptal,“ pak pokračoval strukturovanou řečí s úvodem, něčím mezi a závěrem, kde sice moc neřekl, ale dal si záležet na vysokém obsahu pěkných klíčových slov a líbivých metafor a nakonec zakončil důrazem na nějaký vágní princip, paní současná aldermanka byla spíše dost v defenzivě, s níž si navíc neuměla moc dobře poradit. A ačkoliv to působilo tak, že mluví věcněji než její protikandidát, vůbec to neuměla prodat. Podle mě celkem jednoznačně prohraje. Každopádně velmi zajímavá zkušenost.

No a nejlepší část týdne přišla později ten samý večer, kdy jsme se usadili s Robertem (Rumun) a Devon (napůl Australanka, napůl Američanka) a konečně zabředli do pořádné politicko-filosofické debaty tak, jak to mám nejradši. A že stála za to. Začali jsme možná kolem jedenácté večer, a než jsem se vůbec poprvé podíval na hodinky, byly tři hodiny ráno, přičemž jsme se bavili až do čtyř. Tohle přesně mi tu hrozně chybí a konečně se mi toho dostalo, což mi udělalo radost 🙂 Rád se cítím jako mezi intelektuály a před příjezdem sem jsem si mylně myslel, že tady těch intelektuálů bude dvanáct do tuctu, ale rozhodně tomu tak není. Teď ještě dohnat další věci, které mám v životě rád a je jich tu málo – třeba vzdělanostní stolní hry 😀

A dnes, v sobotu? Dnes jsem se prostě musel jet podívat do Chicaga, ačkoliv bych se měl učit, protože je den svatého Patrika, významný svátek zejména pro lidi s irskými předky, ale vítaná záminka k bujarým večírkům a nošení zeleného oblečení pro všechny Američany. A na den svatého Patrika barví místní administrativa řeku Chicago na zeleno. Ano, přesně tak, jak vidíte nahoře.

Rozhodně něco, co se každý den nevidí.

Jo, a taky jsem si koupil plavky. Kalifornie čeká!

Na optimistickou notu

V prvé řadě je nutno říci, že dneska je v Evanstonu krásně. Ostré sluneční paprsky krájejí svěže chladný vzduch, aby se pak odrazily od sněhu nasbíraného na travnatých plochách zpátky do prostoru. Vzniká tak neuvěřitelně příjemná atmosféra.

V druhé řadě se sluší zmínit, že z hlediska výuky se můj druhý trimestr na Northwestern chýlí ke konci. Španělština a psychologie se uzavřou dílčími testy už v pondělí, v populární kultuře už zbývá  jen dodělat a ve čtvrtek odprezentovat náš projekt na téma chlapeckých kapel a celý trimestr pro mě skončí závěrečnou kumulativní písemkou z matematiky příští pondělí. To znamená dva týdny prázdnin, juch!

Co o těch prázdninách budu dělat? Inu, dokud mě nevyhodí z kolejí, což nastane v sobotu 23., budu tady a budu s nadšením konzumovat všechna média, co jsem během školy konzumovat nestíhal, mezitím snad i občas týrat tělo v posilovně, případně navštěvovat Chicago. Asi taky teda budu muset řešit věci jako daně a brigády na léto, ale soustřeďme se teď na ta pozitiva. Už se nemůžu dočkat na týden bez nějakých deadlines.

A teď se držte: přes onen skutečný „Spring Break“, neboli jarní prázdniny, budu pobývat poblíž Los Angeles! Další mocný juch. Alejačka Ema, co v současnosti studuje na Chapman University v Santa Ana, CA, se uvolila mě ubytovat. Ještě přesně nemám naplánováno, co všechno budu v jižní Kalifornii provádět, ale to hlavní, letenky, už mám.

No a nyní by se slušelo říci i pár slov o týdnu uplynulém, že. Tak tedy na zmiňovaný pianový koncert v budově Chicagského symfonického orchestru jsme dojeli, já jako laik jsem prostě musel jenom konstatovat, že ten pán hraje opravdu dobře, zatímco studenti hudby po mých bocích málem padali ze židlí nadšením 🙂 Jednalo se o jakéhosi pianistu jménem Paul Lewis a hrál Schuberta. Pěkný zážitek.

V pondělí pak došlo na připravovanou ISA Talent Show, jejíž výtěžky měly pomoci několika mým kamarádům jet na dobrovolnický výlet do Peru a postavit tam pět domů pro oběti zemětřesení. Jako člen PR výboru jsem udělal brožuru a dostavil na samotnou show. Lidí, co by nebyli nijak spojeni s ISA, sice bohužel zas tak moc nedorazilo, ale každá pětidolarovka za vstupné se počítá.

Ve čtvrtek večer, tedy včera, byl poslední meeting ISA v tomto trimestru, čili byl designován jako zábavný a oddechový. Konala se soutěž týmů v různých mezinárodně tematických věcech, jako je jedení pálivých nudlí na čas, závod v zavazování turbanu a sari (indický závoj pro dámy), apod. Celkem zábava.

A dnes, kromě toho že, jak jsem už řekl, je krásně? Dneska začíná největší charitativní událost na této škole, Dance Marathon. Studenti, kteří od začátku školního roku vybírali peníze pro specifickou charitu a dosáhli určité částky, nastupují dnes na třicetihodinový tisícihlavý taneční maraton v ad-hoc postaveném stanu za studentským centrem. Co jsem je viděl jít dovnitř měli s sebou každý plnou sportovní tašku oblečení a spoustu jídla 😀 Doufám, že se bude dát jít na ně podívat, jak znaveně trsají třeba po 27 hodinách. Abych to dokončil, po oněch třiceti hodinách je slavnostně odhalena celková vybraná částka (letos určitě přesáhne jeden milion dolarů), a tancující dostanou příležitost se osobně setkat s dětmi, kterým právě pomohli. Říká se, že to bývají chvilky plné spánkovou deprivací nakopnutých emocí.

Já letos netancuji, protože, abych byl naprosto upřímný, se mi nechtělo vybírat $400, ale to vůbec nevadí, protože se na kampusu v sedm večer objeví Aasif Mandvi, komik z Daily Show Jona Stewarta, tak se na něj asi půjdu mrknout.

Všechno zní krásně a fámfárově, že? No, jen nezapomenout, že pořád musíme dodělat ty boy bands, pořád musím našprtat psychologii, a pořád přede mnou stojí kumulativní test z matematiky. Ale to se nějak zmákne 🙂

Byla tu kdysi princezna Diana

Byla tu kdysi princezna Diana

Silueta Chicaga v dáli a nerozpoznatelný přechod z vody na sníh a led v popředí

Silueta Chicaga v dáli a nerozpoznatelný přechod z vody na sníh a led v popředí

Stan pro Dance Marathon

Stan pro Dance Marathon

Sochy z Velikonočního ostrova v sněhovém provedení před naším technologickým institutem

Sochy z Velikonočního ostrova v sněhovém provedení před naším technologickým institutem

WP_000651

Jake, na němž byla předtím zavázána sari, a Marine s turbanem na hlavě

Jake, na němž byla předtím zavázána sari, a Marine s turbanem na hlavě

Tak to je von

Tak to je von

Dle mého krásně nastavené pódium a sál obecně

Dle mého krásně nastavené pódium a sál obecně

Jedeme dál

Rovnou vám řeknu, že Rigoletto byl super. Operní dům v Chicagu je na české poměry dost velký (odhadem se tam vejde dobře přes tisíc lidí), monumentální; kulisy, kostýmy apod. byly skvělé, pěvci v hlavních rolích taky. Titulky občas vynechávaly, případně se soustředily jen na to důležité, a tak se kolikrát stalo, že si na jevišti někdo prozpěvoval v italštině a já netušil, co vlastně říká. Ne že u něčeho s tak „složitým“ dějem jako je operní představení by to moc vadilo 🙂

V sále byla samozřejmě většina lidí starších, zřejmě bohatších, protože normální lístky nejsou z hlediska ceny žádná legrace. Našlo se ale i dost studentů/lidí mého věku, zřejmě díky stejnému programu, díky němuž jsem tam byl já – dárci a podporovatelé opery se složili na to, aby studenti mohli do opery za levno. Děkuji jim za to, byl to opravdu zážitek a slavná árie „La donna è mobile“, již jsem zmiňoval už posledně, to naprosto (v pozitivním slova smyslu) dorazila.

Co zmínit ze školního týdne?

Podařilo se mi úspěšně registrovat na předměty, které jsem si vytyčil, na příští trimestr – pokračování matematiky a španělštiny, úvod do makroekonomie a teorie přesvědčivosti. Taky jsem si počítal, jak mi to vychází s kurzy, chci-li stihnout původně plánovanou kombinaci dvou majors, komunikačních studií a ekonomie, a jednoho certifikátu (něco jako ještě menší přidružený obor), integrované marketingové komunikace. A zjistil jsem, že to bude docela nabité, takže se budu muset jít poradit i s nějakým tím „advisorem“ z Weinbergu (naše všeobecná college, já spadám pod jinou, pod School of Communication), jak si to mám naplánovat a jestli si vůbec mám dělat naděje, že tohle všechno během standardních čtyř let stihnu. Ale pořád si myslím, že by to jít mělo.

No a jako druhá věc se asi dá zmínit, že náš projekt o boy bands je tak trochu v průšvihu protože jsme narazili na klasickou bariéru skupinové práce, tedy to, že každý spoléhá na to, že to udělají ti druzí. Tak nějak horko těžko jsme se ale dohrabali k další deadline, tak to snad možná i dokončíme. Projevují se tak ale nevýhody trimestrového systému – všechno je permanentně hektické, nikdo nemá nikdy čas (a to jim i věřím, že nelžou, je to prostě tak stavěné), a ve výsledku se tedy všechno dělá tak nějak za běhu a nic se nevychutnává, nevylepšuje postupnou drobnou prací. Pořád tedy pokračuje můj nesplněný sen o tom, že bych se rád někdy v životě soustředil jen na jednu věc, ale za to naplno. Ne, čím jsem starší, tím je to naopak horší, a musím se starat o desítky jiných věcí po straně.

A tím se dostáváme k pátku. V pátek jsme se s Petrem, Shomou z Japonska, Karanem z Indie a mým spolubydlícím Mitchem jako tým zúčastnili futsalového turnaje. Pořádali ho varsity fotbalisti (=reprezentanti univerzity) spolu se skupinou ISA World Cup, která bude později ve školním roce pořádat venkovní turnaj ve fotbale. Polovina ze startovného $7 za osobu šla na nějakou indickou charitu. Abych se ale dostal k meritu věci, dostali jsme docela těžkou skupinu, protože proti nám byly týmy ze samých magisterských studentů, doktorandů, či MBA studentů, čili průměrný věk našich soupeřů byl odhadem 27 let, čemuž kolikrát odpovídaly i jejich zkušenosti a tělesná stavba. Mimo jiné byl v naší skupině i tým, který později celý turnaj vyhrál. Takže žádná legrace. Alespoň že ten jeden zápas se nám podařilo vyhrát. Ještě jeden další už jsme skoro měli v kapse, ale prohráli těsně před koncem – neudrželi jsme soustředění.

Hlavně jsme si ale konečně po dlouhé době zahráli fotbal, což je jenom dobře.

V sobotu přišla na řadu další akce pořádaná ISA, sáňkování. Opět to nebylo úplně přesně podle slibů a lákavých slov, protože se ukázalo, že je to vlastně takový minikopeček, kde na polovině navíc není sníh, ale bahno. Když už jsme tam ale po té hodinové jízdě autobusem byli, co zbývalo, než jít do toho po hlavě 😀 Takže jsme se nakonec pobavili celkem dobře na oné kvazi-zasněžené polovičce. Říkám kvazi proto, že spíš šlo už o led, což se projevilo na mém koleni po pár nárazech. Ale sranda byla.

Večer byl v plánu letošní speaker organizace A&O, která má za úkol obstarávat mediální zábavu kampusu typu promítání apod. Přišel stand-up komik BJ Novak známý (teda alespoň většině studenstva, mně ne, protože ten seriál nesleduju) ze seriálu Kancl/The Office. Dle očekávání byl velmi vtipný a dobře jsme se nasmáli. Co je ale podle mě ještě lepší zpráva je, že měl tři předskokany komiky z řad studentů, a ti nebyli vůbec špatní, ba právě naopak! Jak vždycky říkám, budoucnost divadla, filmu, komedie, a zábavního průmyslu obecně se peče tady.

Teď bych sice vážně měl začít makat na školních věcech, na hledání brigády/stáže v Praze na léto (jestli tohle čtete a jste z nějaké pražské reklamní/PR/marketingové/komunikační agentury, zanechte komentář s názvem společnosti a ozvu se vám!), případně na spoustu dalších věcí, co mám na talíři, ale já chytrák se před několika týdny zapsal, že pojedu na subvencovaný kolejní výlet do Chicagského symfonického orchestru. Takže mám kultury za několik průměrných Američanů a práce žádná. Teda ne že bych se zlobil 😀

Žijte blaze.