Archive | Duben 2013

Jaro je snad už třeba tady

Tak už jsem se vám zase dlouho neozval, což?

Tak to vezmeme trochu šmahem a jen takovým výběrem zajímavostí.

Ve úterý jsme se s jedním známým zúčastnili How I Met Your Mother Trivia, soutěže otázek a odpovědí na téma onoho seriálu, poněvadž hlavní cenou bylo osobní setkání s představitelem Teda, Joshem Radnorem, v době, kdy měl přijet na kampus. Bohužel nám unikla mimo jiné Marshallova přesná výška (je to šest stop a čtyři palce, ne dva, jak jsme mylně uvedli) a Robinino rodné město (Vancouver, což nevědět bylo v rámci úrovně té soutěže docela tragédie), takže jsme nepostoupili do vyřazovacích bojů a museli se tedy ve čtvrtek, kdy pan Radnor přijel, spokojit s rolí diváků.

Zážitek to ale nebyl o nic horší. Představitel Teda je velmi vtipný, zajímavý svou „nehollywoodskostí“, a svou seriálovou postavu trochu připomíná tím, jak rád filozofuje a jak se rád poslouchá 🙂 Opravdu obdivuji druhačku z fakulty žurnalistiky, již se dostalo onoho privilegia rozhovor moderovat, že svůj úkol dobře a sebevědomě zvládla, poněvadž pan herec rád a často odbočoval a zakecával se sám se sebou.

Radnor, sám absolvent ortodoxní židovské střední školy, kde prý polovinu výuky měl v hebrejštině, přijel na pozvání našeho Hillel židovského centra na kampusu. Před pár lety sem úspěšně pozvali třeba i Sarah Silverman, tak jsem zvědav, koho se jim podaří dotáhnout příště.

Co mě potěšilo mnohem méně, nedostal jsem po interview pozici vedoucího na podzimním Číst více…

Reklamy

Nestíhané aktivity, fotbal, a politika

Tak do ISBE Marketing mě nakonec přijali, konkrétně jako stratéga, tedy člověka, jehož hlavní penzum práce se odehraje ještě před startem kampaně, protože je jeho úkolem správně určit cílovou skupinu, potřebný rozsah, lokality, použitá média, snažit se nasbírat data a s jejich pomocí určit, co bude efektivní a co ne apod. První schůzky jsou v neděli, tak uvidíme, co to vlastně bude zač. Těším se.

Ve Flipside by mi bývali dali šéfa marketingu, ale vzhledem k tomu, jak jsem tu pořád neefektivní a jak jsem tenhle týden nestíhal dělat ani věci do školy, přičemž jsem neměl v podstatě nic jiného na práci (to zní hrozně, ne? Nechápu, kam ten čas mizí.), musel jsem odříci. Nechtěli se mě ale vzdát, tak nakonec budu ve vedoucím týmu, ale jen s menší zodpovědností jako pokladník. Aspoň se naučím jednat s naším univerzitním „finančákem“, neboli úřadem, který vyplácí studentským skupinám jim přidělené finance z rozpočtové kapitoly studentských aktivit. Taky jednou za trimestr jako pokladník budu mít za úkol jít na půdu studentského senátu, který onoho medvěda financování aktivit porcuje, a připravit si řeč o tom, jak hospodaříme a (samozřejmě) proč bychom napříště měli dostat víc 🙂 No a budu mít možnost mít solidní vliv na chod celého magazínu tak jako tak, protože všechny z nově zvoleného vedení znám a vím, že je budu schopen přesvědčit o realizaci, když budu mít nějaký dobrý nápad. A co je hlavní, všechno by to mělo zabrat relativně málo času.

Když už přišla řeč na studentský senát, minule jsem vám slíbil ještě podat zprávu o volbách. David and Jo, kandidátka s jasně nejlepší kampaní (na poměry studentského projektu vážně docela šokující: skvělý web, viditelná a nápaditá kampaň na sociálních sítích, osobní přítomnost na klíčových místech a oslovování voličů, to vše graficky a stylově sladěno pod chytrým a rychle poznatelným logem, zkrátka pecka), představte si, nevyhráli. Volil jsem je já, volila je spousta lidí, co znám, ale kandidátku dvou pánů ze současných struktur nakonec zvolilo více lidí. Podle mě hlavně díky tak trochu neférové podpoře od odstupujícího prezidenta, protože ten jako jediný má přístup k mailing listu na VŠECHNY studenty univerzity – oproti ostatním kampaním mírně nespravedlivá nevýhoda. Nicméně nepochybuji, že pánové Ani a Alex to povedou dobře. Koneckonců byli moje druhá volba – volilo se australským stylem preferenčního hlasování (číslujete kandidátky od nejpreferovanější po nejméně preferovanou). A všichni kandidáti byli vlastně docela fajn a vypadali schopní. Nikdo nikoho neurážel, nevypouštěl o nikom drby, nevedla se negativní kampaň, zkrátka takhle by to mělo být. Měli jsme v úterý dokonce prezidentskou debatu: všichni čtyři kandidáti na prezidenta s externím moderátorem odpovídali na otázky s časovým limitem, zkrátka skoro jako v televizi.

V mnoha  věcech je ten univerzitní mikrosvět fascinující – tím, že tu máme všechny možné obory, jsou tu na všechno lidi – máte „studentské politiky“, těm lidi studující komunikace či žurnalistiku připraví skvělou kampaň, studenti filmu natočí vtipná a profesionálně provedená kampaňová videa, inženýři jim udělají aplikaci na online sledování GPS pozice kampusových autobusů, kterou slibovali voličům, aspirující novináři to všechno zmonitorují, pěkně vyfotí a dají do studentských novin.

Máme tu i náš malý fotbalový „světový šampionát“- ISA World Cup. V tom jsme dnes s týmem Rwanda (hodně týmů si vybírá na reprezentaci víceméně fotbalově obskurní země, aby pak soupiska světového šampionátu vypadala vtipně – hodně mých dalších kamarádů mimo týmu Rwanda třeba hraje za Mikronésii) odehráli v osm hodin večer první ze tří zápasů ve skupině. Možná už jsem to předesílal minule, ale prohráli jsme. Objektivně jsme na soupeře neměli, obzvlášť na organizátory vybraném příliš malém hřišti s příliš rychlým povrchem (obojí s sebou přináší vyšší nároky na zkušenosti a technickou zdatnost hráčů, a hlavně zkušenosti z velkého fotbalu těm klukům pochopitelně často schází), a tak nás pánové z týmu Írán, tentokráte opravdoví Íránci, porazili tři k nule. Zítra dopoledne hrajeme zbývající zápasy. Moc si od nich neslibuji, ale kdo ví, třeba se stane nějaká anomálie 😀

Nejen kvůli fotbalu, ale i kvůli normálnímu životu by se už mohlo umoudřit počasí. Dneska ještě hodinu před zápasem foukal silný vítr a padaly drobné, ale husté sněhové vločky. Sakryš, a to máme konec dubna! Jen šťastnou náhodou se počasí udobřilo těsně před výkopem, jinak by to bylo bývalo peklo. Jo, a když teda máme to schizofrenní chicagské podnebí, dva dny zpátky tady pršelo tolik, že voda zaplavila sklepy některých starších budov na kampusu a některé ulice se proměnily v menší napodobeniny Michiganského jezera. Když jsem sem na podzim přicházel, varován četnými příspěvky na univerzitních diskusních fórech o místním počasí, říkal jsem si: „Pche, to si jen děcka z Kalifornie stěžují, neustojí pořádnou zimu, ale na to my jsme v Česku zvyklí.“ Jenže se ukazuje, že slavné „Chicago weather“, ve skutečnosti dokonce jeden z hlavních faktorů motivujících přijaté studenty místo k nám jít na jinou školu, je vážně docela solidně šílené. Nechci tu zabřednout do moc velkého negativismu, ale když se nad tím zamyslíte, i kdyby hned zítra začalo být nádherně, za necelé dva měsíce je konec, takže nám to ve výsledku z celého školního roku dá tak tři měsíce normálního počasí(!). No, tak to snad nějak přežijeme.

Mimochodem, příští týden mám schůzku s vedoucím studijního modulu „Interactive Arts and Entertainment“ (Interaktivní umění a zábava), který jsem nedávno objevil na stránkách své School of Communication. Kdyby se mi povedlo těch cca 4-5 kurzů začlenit do svého plánu kurzů, mohl bych se něco přiučit o designu her, a obloukem se tak trochu vrátit k původní životní aspiraci, zatímco si udržím veškeré aspirace současné. Vzrušující.

Méně vzrušující je to, že s tím, jak vypadá plán víkendu, to vlastně nebude moc víkend a spíš to vypadá, že se k nějaké vlastní zábavě (pokud tedy nepočítáte ISA World Cup, samozřejmě) ani nedostanu 😦

No ale už vás nebudu nadále zdržovat, vy právě v tuto dobu vstáváte do nového dne a já už bych měl jít spát, ať jsem na zítřejší zápasy pěkně čerstvý.

P.S.: Jako obvykle, prosím komentujte, jestliže máte jakoukoliv poznámku, doplnění, či dotaz. Nebo jen ohodnoťte, jak se vám líbí styl psaní tohoto blogu. Vím, není dokonalý, ale snažím se zlepšovat. Každopádně se nestyďte to tady svými vstupy trochu oživit!

Samá vážná věc

Za poslední týden se odehrálo celkem dost věcí hodných zmínky. Nevím, jak dlouho mi vydrží psací trpělivost, takže se možná dozvíte o všech podrobně, možná je prolétneme, a možná některé vynechám. Uvidíme.

O víkendu jsem zahájil další ze svých misí s krycím jménem „Pokusný králík“ – zajel jsem si na náš Downtown Chicago medicínský kampus pro náramek měřící životní funkce a různé další serepetičky, a ten náramek teď nosím a k tomu zapisuji, kdy chodím spát, kdy vstávám apod. Co by člověk neudělal pro lehce vydělané peníze, že 🙂

Mezitím se v Evanstonu schylovalo k obecním volbám, přesněji volbám do výboru školství (School District) a volbám starostů městských částí (alderman). Městská část, pod níž spadá i moje kolejní budova, byla po dobu posledních čtyř let pod kontrolou jisté paní Judy Fiske, která, jak je u evanstonských představitelů dobrým zvykem (naše univerzita tu totiž byla dřív než město samo, a proto nemusí platit daně, což nám město samozřejmě nemůže odpustit), nesnáší naši univerzitu a nás studenty, ačkoliv samozřejmě ne přiznaně. Projevuje se to však v činech – nechává v platnosti tzv. „Bordelovou vyhlášku“, která stanovuje, že když v bytě bydlí více než tři vzájemně pokrevně nepříbuzní lidé, jedná se z pohledu města o nevěstinec, což dává velmi pohodlnou páku městu, když se jim znelíbí osazenstvo jednoho z mnoha větších studentských bytů. Mimo jiné také odmítá posílit veřejné osvětlení kolem kampusu, což je, ačkoliv to tak Čechovi možná nezní, důležitá bezpečnostní otázka. No, už jsem to tu kdysi popisoval a nechci se opakovat, takže jen dodám, že paní obhájkyně bohužel znovu vyhrála (ačkoliv ze studentů pro ni podle mě nehlasoval nikdo), ke zklamání kohokoliv ve zodpovědné pozici na naší univerzitě, jako jsou třeba lidé ze studentského senátu apod.

Když už mluvíme o volbách a studentském senátu, sluší se zmínit, že ten čekají velmi brzy také volby. Já jsem na to zvědav hlavně z hlediska toho, že uvidím, jak vypadají studentské volební kampaně na univerzitně silně zaměřené na žurnalistiku a komunikace obecně. Kampaně, které už začaly, jsou nepřekvapivě dost dobře provedené a profesionální, a na rozdíl od „velké“ politiky i dost věcné, což je příjemná změna. Ještě jsem nestihl prostudovat programy všech lidí na kandidátce, takže ještě nevím, koho budu volit, ale každopádně je to celkem vzrušující.

Poslední vážnou věcí, o které má smysl se zmínit, je vlna pohovorů, která mě v následujících dnech čeká. Podařilo se mi postoupit do pohovorů z přihlášky do ISBE Marketing (takže jste mi asi dobře drželi z minula palce, díky!), což mě čeká v neděli před obědem, byli jsme také oba s Petrem pozvání k pohovoru na pomocníky při mezinárodní studentské orientaci v září, a třetí pohovor se bude týkat jedné z vedoucích pozic ve Flipside. Do toho chce ještě něco zakládat Roberto, s nímž jsme si tento týden vybrali pokoj, kde budeme příští rok bydlet. Takže to vypadá, že budu docela aktivní. Což bude asi docela záhul, vzhledem k tomu, jak jsem tu zatím efektivní (vůbec), což ústí v to, že i teď sotva stíhám dělat poctivě věci do školy, a to zase tolik postranních aktivit nemám.

Už by mohlo přijít jaro. Podle slov studentů z vyšších ročníku je jarní trimestr v chicagském klimatu vždycky nejlepší, protože lidé si kompenzují všechnu tu touhu chodit na čerstvý vzduch, kterou si nemohli vyplnit v předchozích dvou trimestrech (když je tu sakryš pořád zima).

Do Čech zdar a sílu.

Život je krásnej

…a tentokrát to říkám bez slavného dodatku z filmu Na samotě u lesa, dodatku, který obvykle k podobným prohlášením připojuji.

Kalifornie byla super zážitek. S pomocí Emy z Chapmanu, Ondry z Caltechu, Roba Runyeona (věřte nebo ne, mladšího bratra jednoho z bývalých alejáckých zahraničních lektorů Franka a zároveň absolventa Northwestern) a dalších lidí jsem slušně prochodil Los Angeles, včetně Hollywoodu, jeho slavných kin a chodníku slávy, či Santa Monicy a slavné Venice Beach s hromadou zelených mužíků nabízejících okamžité lékařské vyšetření, které vám podloží potřebu lékařské marihuany :D. Dále jsme prošli nočním Downtownem, který je překvapivě mrtvý, jelikož v centru LA jsou firmy a nikoliv byty či bary, projeli se proskleným výtahem v jednom hotelu, odkud byl pěkný výhled na noční LA, a tak podobně. S Ondrou jsem pak prochodil etnické čtvrti Města andělů, včetně Little Tokya, Chinatownu a dalších.

Los Angeles není velkoměstem střihu New York City či Chicaga. Je špinavější, novější, a podstatně roztahanější. Než v nedávných dekádách místní administrativa rozšířila metro, jímž se nyní už i dá někam dostat, nevím, proč se tomu vlastně říkalo město. Spousta míst není nijak propojena a bez auta se člověk skoro nikam nedostane. Auta jsou zde obecně významnou částí života každého člověka – na ucpaných šestiproudých dálnicích (ano, taky jsem tomu nevěřil) strávíte více času, než byste si asi přáli, a proto je dobré být se svým autem zadobře a mít v něm pohodlí. A taky se smířit s tím, že budete pořád tankovat.

Celkově se mi druhé nejlidnatější město Spojených Států prezentovalo způsobem, jenž potvrzoval mnoho stereotypů kolujících mezi lidmi. Na ulici člověk potkal mnoho krásných aut, občas i vyzdobených tuningovými úpravami nutícími člověka vzpomenout na staré herní klenoty typu Need for Speed Underground. Také ženy, co vypadají jako sestavené z plastových náhradních dílů (neboli mají za sebou hodně plastických operací), v ulicích Los Angeles dle očekávání nechybí.

Ale nešlo jen o LA, koneckonců přebýval jsem v Orange v oblasti Orange County, poblíž kampusu Chapman University. Další kampus, který jsem si prošel, tentokráte s Ondrou Zíkou, stipendistou Kellner Family Foundation, byl Caltech. Skoro žádné přednáškové sály, všude jen laboratoře a inženýři 🙂 Ale moc pěkné prostředí, spousta vegetace a všudypřítomné Slunce.

Do Disneylandu jsem se nakonec nedostal, protože ačkoliv celá kopa Eminých spolužáků má celoroční vstupenky, jejich vstupenky mají na data jarních prázdnin „blackout dates“, aby se panu Disneymu park nepřeplnil. Musel bych tedy jít sám do nacpaného parku, a to se mi nechtělo. Nehledě na těch více než $100 za vstupné.

Co jsme ale zažili byl nový film s Tinou Fey zvaný Admissions mimo jiné o přijímacích řízeních na americké vysoké školy. Film sice má některé humorné momenty a zajímavou zápletku, ale neumí se rozhodnout, na kterou dějovou linku se vlastně chce soustředit. O nic moc nepřijdete, když se na to nepůjdete podívat.

O Kalifornii by se toho ještě dala napsat spousta, ale mně to psaní o dovolených moc nesedí, jak asi vidíte z neorganizovanosti a chabé popisnosti výše uvedeného textu, takže na zbytek se mě klidně ptejte e-mailem či jakkoliv jinak. U mě na Facebooku (odkud většina z vás stejně přišla 🙂 ) najdete fotky z Kalifornie, občas i s drobným popiskem, a ty řeknou zřejmě víc, než odstavce. Jak se říká, „show, don’t tell“.

Teď ke školním záležitostem.

Možná je to jen tím počasím (sluníčko se usilovně dere z mraků a už nám tu pomalu začíná krásné kontinentální jaro), ale zatím jsem optimistou, co se nastávajícího trimestru týče. Nová profesorka španělštiny je mladší a sympatičtější než ta stará (konverzace je tedy přirozenější a mnohonásobně energičtější, což ke španělštině neoddělitelně patří), a především umí výrazně lépe učit. Dokonce to vypadá, že místní Spanish department opravdu pozorně čte návrhy zlepšení, které od studentů na konci každého trimestru sbírá, protože se zavádí novinka, a sice poslechová cvičení přímo v hodině, což byl leitmotiv mnou vyplněného dotazníku. Co víc, z nějakého důvodu je ranní skupina, v níž tentokrát jsem (9AM, pro Američany „strašně brzo“), celkově na vyšší úrovni ve španělštině, takže se s naprostou většinou dá opravdu konverzovat, v hodinách se hlásí i jiní lidé, než já, a to činí celý proces mnohem lepším.

Úvod do makroekonomie je zatím velice kompatibilní se selským rozumem, takže ještě nelze moc hodnotit z hlediska látky, ale pan profesor Mark Witte působí jako naprostý profík jak v profesi učitelské, tak ekonomické, takže si určitě nebude moc na co stěžovat. Navíc všichni, co už ho měli, si jej chválí, a v přednáškovém sále vídám mnoho známých tváří, včetně skoro celého mého patra u nás na koleji 😀 Zatím super.

Theories of Persuasion (teorie přesvědčování/přesvědčivosti) zatím vypadají zajímavě, pan profesor nám na začátku několikrát zdůrazňoval, že přednášky klamou tělem, že to všechno vypadá jednoduše, ale že pak lidi v testech obvykle pohoří. Tak uvidíme. Já na to říkám: „Challenge accepted!“

Zatím jediný nepříliš zábavný předmět je Math 224 (máme v plánu se především zabývat integrály), ale tam zatím máme náhradního profesora, než přijede ten stálý, tak uvidíme, no.

Dnes (pátek) jsem poprvé s týmem trénovali na ISA World Cup, fotbalový turnaj, který se uskuteční o víkendu kolem 19.-20. dubna. Z turnaje sice asi hned vypadneme, protože jsme v losu dostali skupinu smrti, ale pozitivní je, že dnes při zápase mi definitivně začalo připadat, že sem zapadám, což je super pocit.

Takže všechno je tu sluníčkové (i když je zatím ještě pořád kosa jako blázen, ale to kazí metaforu 😀 ), až na to, že se k nám dle výsledků přijímacího řízení letos nedostal nikdo z Česka 😦 Budeme si muset s Petrem příští rok vystačit a doufat, že to za ten rok někdo napraví. Hezký večer a slunce v duši.

P.S.: Myslím to vážně s tím komentováním. Máte-li co říct, co nadhodit, na co se zeptat, něco, na co chcete třeba slyšet můj názor (zas tak moc českých studentů na těch elitních univerzitách není, třeba vás něco zajímá), ptejte se tady, nebo mě klidně kontaktujte, i třeba s filosofickými otázkami o americké národní povaze nebo co já vím. Jo a držte mi palce, ať mě vezmou do ISBE podsekce pro marketing (Institute for Student Business Education), solidně prestižní univerzitní organizace, kde očividně vědí, oč běží, a kde bych se mohl neuvěřitelným způsobem přiučit, zdokonalit, a nadělat nějaké ty kontakty (lidé z ISBE chodí na stáže do Goldman Sachs a podobně).