Archive | Květen 2013

Ajron Meni

Tenhle víkend jsem měl konečně trochu méně věcí do školy (asi tak podruhé za trimestr), tak jsem si vyhradil trochu času na kulturní a společenské akce. Takže pěkně po pořádku:

„Allison Formal“, neboli formální večírek obyvatel a přátel naší kolejní budovy, konající se v Adlerově planetáriu v Chicagu. Byl tam, kromě tak trochu art deco interiéru (tématem večírku byl Velký Gatsby, dle mého dojmu hlavně proto, že Američané se hrozně rádi nechají zblbnout hollywoodskou propagandou), fantastický výhled na Downtown.

Vystupujeme z autobusu.

Vystupujeme z autobusu.

Večírek samotný měl kromě pěkného oblečení účastníků s formalitou samozřejmě máloco společného, ačkoliv, nutno uznat, proběhl na místní poměry velmi civilizovaně, protože se samozřejmě neservíroval alkohol. Co se ale servírovalo, z evropského pohledu řekněme namísto kaviáru či chlebíčků, byly minicheeseburgery, krevetová cosi a „decentně malé“ košíčky farmářských hranolků. ‚Murrica. Pro úplnost: později jsem byl ujištěn, že takhle nevypadá každá americká formální událost, že na některých se servírují i věci normálnějšího charakteru.

Co se aktivit na daném večírku týkalo, samozřejmě nečekejte nic jako společenský tanec nebo něco takového (jinými slovy nečekejte, že v Americe mají společenský oděv v mysli pevně spjat s nějakými normami chování, jako to je doufám u nás; to vůbec ne, v autobuse se to překřikuje jeden přes druhého, navzdory pokynům řidiče vstává ze sedaček a tak podobně, zkrátka přesně to, co jste měli v páté třídě za největší legraci). Normální obyčejná popina a všichni trsají, jako by obleky měli doma na věšáku. Dámy si samozřejmě hromadně sundávají boty s podpatky, což vyvolává otázky ohledně logičnosti celého procesu oblékání a strojení se za účelem standardního blbnutí, na něž vám stačí džíny a tričko. Ale abych zase nevyzněl jako nějaký puritán, musím říci, že zahráli Gangnam Style, že zahráli i Britney Spears, že tam byli kamarádi Joris z Rwandy (nechce říci, jestli je hutu nebo tutsi, prý se o tom ve Rwandě ani nesmí mluvit  na veřejnosti pod hrozbou žaláře), Amaar z Tanzánie a další, a že to byla celkově docela sranda. Jen holt musel člověk chvíli bojovat se svými evropskými zábranami 🙂

Z výběru zajímavostí ještě doplním (á, tak teď ta moje próza pro změnu zní jak pořad ČT pro děti a mládež z roku 1995), že jsem se na další dvě představení šel podívat v sobotu.

V první řadě se jednalo o Waa-Mu show, každoroční studentský muzikál, na rozdíl od Dolphin Show, o níž jsem psal dříve, tento je i napsán, složen a kompletně vyprodukován studenty v rámci výuky na divadelní a hudební fakultě. A řeknu vám, ty děcka umějí, to teda jo. Děj byl sice pro mě trošku chaotický, protože míchal Čaroděje ze země Oz, Alenku v říši divů a Petra Pana, trojici pohádek, z nichž neznám ani jedinou :D, ale na konci dějové linky opět celkem slušně splynuly. V celém průběhu se z nástrojů orchestru linuly slušné melodie, autoři vymysleli spoustu novátorských jevištních řešení a srandiček a herci pěli z plna hrdla, čistě a modulovaně. Moc pěkné to bylo. Posíláme na tu Broadway dobré lidi.

Večer jsem si chtěl dát něco lehčího, tak jsme vyrazili na Iron Mana 3. A něco lehčího jsme taky dostali. Charakteristicky komiksově přefouknutý akční spektákl jak má být. Minimálně půlka nakreslená na počítači. Ale celkově dobrá komiksovka a vtipné propojení do celkového Avengers rámce.

Neděli přeskočíme, to se nic moc zajímavého nedělo, a dneska jsem se zúčastnil dezertu s prezidentem univerzity Mortonem Schapirem, součástí série večerních setkání s členy profesorského sboru pořádané naší „faculty-in-residence“ (neboli mladou profesorkou co má byt v přízemí a tím pádem tu s námi tak trochu bydlí), paní Renee Engeln. Pan prezident byl stejně charismatický jako při svých všemožných projevech, ale takhle z blízka bylo více poznat, že stárne. Přesto má stále svůj třeskutý humor, celkem dobré zásady a diplomatickou vyřídilku dobrého politika. V odpovědi na mou otázku zdůraznil, že jemu osobně na finanční pomoci pro mezinárodní studenty záleží hodně, a že v posledních týdnech získal od soukromých dárců v Jakartě a ještě taky někde v Indii několik desítek milionů dolarů přesně na onen účel. Tak tu snad ve školním roce 2014/2015 konečně uvidíme nějaké další české zástupce 🙂

Dotazy, dojmy, souhlasy, nesouhlasy, nápady pište do komentářů sem či na Facebooku, nebo, chcete-li soukroměji, přímo mně jedním z mnoha otevřených komunikačních kanálů.

Cokoliv řeknete může být a bude použito proti vám

Konečně to vypadá, že se dělá stabilně relativně teplo. Sice má zase někdy brzo pršet, ale aspoň to vypadá, že se u toho neochladí pod určitou rozumnou teplotu. No v květnu už by bylo pomalu na čase. Na konci května se bude konat Dillo Day, tradiční svátek hudby, koncertů, a hezkého počasí obecně (a z hlediska studentů hlavně svátek alkoholu). ISA bude stejně jako každý rok i letos nechávat udělat nějaký kus oblečení k té příležitosti, a můj design tílka (to se tu prý na Dillo Day nosí nejvíc) s velkým nápisem „We will never forget“ se vedení ISA líbil natolik, že se stal oním vybraným pro tisk. Nejspíš to bylo hodně dáno tím, že v podstatě nikdo jiný, s žádným návrhem nepřišel, ale stejně 😀

Zcela jiným, ale z Americké strany také hodně pijáckým svátkem je Cinco de Mayo, výročí slavné bitvy Mexičanů proti Francouzům, samozřejmě tedy svátek mexický (a to ani ne slavený v celém Mexiku rovnoměrně, spíš tak nějak regionálně). Američani ale vzali zavděk příležitostí se na začátku května náležitě podroušit, a tak se všude možně po Americe (zřejmě hlavně na „state schools“, u nás jsem to moc nepozoroval) pořádají oslavné večírky plné amerického vnímání Mexika, tedy tacos, tequily, klobouků sombrero apod. Takové vnímání je samozřejmě brutálně zjednodušené, zároveň ale podle mě nijak dehonestující nebo vyloženě špatné. Vždyť jde o zábavu.

No a to se právě dostáváme k e-mailu, jenž PTI (tak se tu mezi zkráceně říká paní Patricii Telles-Irvin, viceprezidentce univerzity pro studentské záležitosti) rozeslala v předvečer daného svátku, tedy 4.května. V podstatě se jednalo o varování, že všechno, co jsem vyjmenoval jako způsoby oslav daného svátku, je necitlivé a nepřesné ve vztahu k mexické kultuře, a abychom na to, chceme-li slavit, mysleli. V podstatě se tam psalo, že ať děláte cokoliv, co znáte jako mexické, jste oškliví předpojatci a kazíte dobré jméno naší školy. Tím, že e-mail přišel do schránek opravdu všem, rozhořela se o něm v mnoha kolektivech a na stránkách The Daily Northwestern diskuze. V ní se přibližně v poměru sil padesát na padesát utkávali přecitlivělí američtí městští liberálové (kterých jsou univerzity, jako je tato, samozřejmě po střechu plné), zastávající ke zprávě názor kladný, a ostatní, řekněme asi konzervativnější studenti, zastávající názor, že tohle už je trochu moc a že ať si přece každý slaví, jak chce.

Já osobně jsem byl pozitivně překvapen, že druhých jmenovaných byla aspoň ta zdánlivá polovina, neboť se názorem rozhodně spíše kloním k nim. Probůh, vždyť jde o večerní zábavu, no tak si někdo vezme na hlavu sombrero a zahučí něco zpraseným pokusem o španělštinu, no bóže. Proč by to někomu mělo vadit? Národy se prostě navzájem nějak vnímají, a dokud se lidé navzájem úmyslně neuráží či povýšeně nevysmívají (což tady podle mě rozhodně není ten případ), tak ať se baví, jak se jim jen zachce. Když budeme praktikovat tak rozsáhlou sebecenzuru, jakou tenhle trend představu, dopadneme právě jako dnešní americká městská liberální mládež, která už se kolikrát není schopna zasmát ničemu kromě podivných popkulturních narážek, protože, světe div se, skoro každý vtip by mohl někoho urazit nebo být k někomu „necitlivý“.

Vidím takovou zprávu od administrativy univerzity jako chabou prosbu typu „Prosím, nepokazte nám PR, minule se někdo na Halloween převlékl za černocha, tak ať se něco takového nestane znova.“ Paní PTI prokazuje až děsivý vztah k image naší univerzity. Když byla znalcem stanovena smrt chudáka kluka, který se v září utopil, jako „nešťastná náhoda s přispěním vlivu alkoholu“, vyjádřila se v podstatě ve smyslu, že univerzita s tím nemá nic společného, že protialkoholová opatření byla dodržena, a v podstatě celá její zpráva se tehdy nesla tak trochu v duchu „dobře mu tak“.

Vysokoškolské prostředí se mi celkově zdá dost svázané politickou korektností. Když na začátku letošního roku napsala jedna studentka do Daily článek o tom, proč se jí zdá „affirmative action“ (systém pozitivní diskriminace, díky němuž se teoreticky mají šanci dostat na dobré univerzity i děti s o něco málo horšími výsledky, patří-li k té správné rase) nespravedlivá, strhla se proti ní dost nechutná vlna. Dodneška ji má spousta studentů zafixovánu jako „onu rasistku“. Problém je v tom, že chudák Sydney nepsala nic rasistického, jen pár relativně obecných a smysluplných argumentů proti pozitivní diskriminaci, která tady mimochodem ještě pořád není vytesána do kamene; ústavní soud se ještě stále zabývá několika relevantními případy. Jenže tady se holt vyslovení „neliberálního“ názoru trestá. Ne oficiálně, ale společensky. Já si třeba myslím, že pozitivní diskriminace v určitých ohledech vzhledem k okolnostem rozhodně smysl dává, ale to neznamená, že nemají být vysloveny argumenty proti.

No, když už jsem se přestal rozohňovat, ještě bych vám mohl dát rychlý přehled zpráv z mého každodenního života, co říkáte? Takže: papírování kvůli funkci pokladníka Flipside, trocha odpočinku po midtermech, plánování, rozběh činnost v ISBE Marketing, občasné fandění našim (tedy českým i slovenským) hokejistům.

Tak.

Přejte mi, ať to krásné počasí vydrží co nejdéle. Čím je člověk starší, tím silněji to působí na náladu.

P.S.: Jako vždy: nestyďte se komentovat (klidně mě upozorněte na překlepy, chyby, nebo tak), dejte vědět, jestli souhlasíte, nebo jsem vás naopak rozčílil, a tak.