Archive | Září 2015

Pod rovníkem

Tak jsem tady! Všechno, o čem jste si mohli v červnovém příspěvku přečíst s dodatkem „pokud to dobře půjde“, nakonec sice ne vždy dobře (například kvůli vízovým peripetiím jsem tu jako turista, ale pšššt), ale vyšlo a tak jsem úspěšně tady v Cochabambě. Bydlím v hostitelské rodině s milou postarší paní a jejím třiadvacetiletým synem, přičemž, jak je v Bolívii celkem obvyklé, do bytu velmi často chodí na návštěvu všichni možní členové rozšířené rodiny. Už jsem byl představen tolika tetičkám, strýčkům a bratrancům, že začínám mít strach, že po mě někdo bude požadovat jejich jména 🙂

V naší „výpravě“ jsem jediný mezinárodní student spolu se čtrnácti Američany z všemožných univerzit různého věhlasu. Upřímně, je velmi osvěžující se potkat se skupinou lidí, která je zas o něco jiná než ti, s kterými bych se normálně setkal na Northwestern. Taky je super, že tady z logiky celé struktury programu máme to, co jinak dle mého názoru zoufale chybí – vídáme se každý den jako stejná skupina lidí. Jen přijít na to, jak z jejich pohledu nebýt ten otravný Evropan, pro kterého záležitosti jako pevná struktura pokrmů s prvním a druhým jídlem a dezertem není nic překvapivého 😀

Prvních pár dní jsme strávili v hotelu orientací, tj. několik dní nás šéfka programu a různí hosté připravovali na život v Bolívii, vyjasňovali program, akademický plán, praktické rady apod., a zároveň jsme měli aktivity na zorientování se ve městě.

Asi nejzajímavější je situace s tekoucí vodou – Cochabamba si v roce 2000 prošla takzvanou Válkou o vodu (Guerra del Agua), kdy tehdejší zkorumpovaná vláda zprivatizovala veškeré vodní zdroje ve městě (a dokonce i dešťovou vodu), přičemž ona nadnárodní firma hned v zápětí natáhla ceny o 50 % a víc. Lidem tedy nezbylo nic jiného, než udělat to, co už tolikrát – vyjít do ulic. Po prolité krvi a různých peripetiích je sice voda v rukou vlády, ale to nic nemění na tom, že natahat dostatek kvalitní vody do relativně suchého cochabambského údolí je stále řehole. A tak je vody v Cochabambě málo, v některých čtvrtích ani neteče celý den, a navíc je bohatá na všemožné bakterie, parazity a améby. Bylo nám řečeno, že k místní vodě z kohoutku máme přistupovat jako k „rozředěným splaškům“. A hned nám zašla chuť na rozmanité jídlo z ulice, zmrzlinu podávanou kopečkovačem opláchnutým tekoucí vodou a tak podobně 🙂

No a v sobotu (minulou, ne tuhle) jsme se už stěhovali k hostitelským rodinám a od pondělka pak začali program i s přednáškami a výukou španělštiny. O tom ale více zas někdy příště, ať tu délku příspěvků udržujeme nějak rozumně.

Nebojte se ale napsat do komentářů, co vás zajímá! O mnoho raději se rozepíšu na téma, o němž vím, že si o něm pak někdo s chutí přečte 🙂