Archive | Listopad 2015

Cílová rovinka a vyhlídky do budoucna

Tak dneska jedeme po proustovsku. Snažím se dokončit svou výzkumnou (upřímně spíš „výzkumnou“) práci, kterou musím odevzdat sice až v pátek ráno, ale do úterka do noci musí zamířit na korekturu, protože vedoucí našeho programu chce pochopitelně hodnotit obsah, ne gramatické paskvily některých z nás. Ti, kteří mě znají, se dovtípí, že problém s produktivitou tu trochu nastává v tom, že mě mnohem víc než psát baví přemýšlet o tom, jaký font jaké barvy použiju, jak co nejlépe nastavím tvorbu automatizované bibliografie a obsahu ve Wordu („Tyjo, vono to fakt funguje samo!“), a tak podobně :D.
Zabíjím všudypřítomné mravence. Donedávna (poslední dva dny už byly chladnější) jsem taky většinu dne byl zpomalený nekompromisním džungloidním vedrem. Připravuju se na středeční odjezd ze Santa Cruz zpět do Cochabamby a přemýšlím o věcech, které bych tady rád do té doby stihnul, ale zřejmě nestihnu. Taky se těším popořadě na věci, které mají přijít: na znovushledání se spolužáky ze skupiny v Cochabambě, na rozlučku, na následný odlet do Ria de Janeiro na čtyři dny, na setkání s odpromovanou kamarádkou v New York City během dlouhého přestupu, no a konečně na návrat domů za rodinou a přáteli na Vánoce a taky na následný poslední návrat na kampus Northwestern, kam odlétám už 4. ledna.
Stejně jako západní svět (bohužel), i mě čekají dobrodružné časy, jen snad v mnohem pozitivnějším smyslu toho slova 🙂
Na závěr jedna píseň od mé oblíbené kapely, na kterou si v Jižní Americe často vzpomínám 😀
Žijte blaze.

Měsíc v Santa Cruz

Dobrý den, dobrou chuť, pokud právě obědváte, chtěl jsem jenom napsat rychlý update ohledně toho, kde jsem a co dělám.

Jak už jsem možná zmiňoval v úvodním příspěvku na konci srpna, součástí programu organizace SIT, kvůli němuž jsem v Bolívii, je i takzvaný Independent Study Project (ISP). V čem spočívá? Každý z 15 účastníků programu si postupně během září a října, kdy jsme měli společnou výuku, při schůzkách akademickou poradkyní (víceméně na poloviny si nás rozdělily dvě dámy z domovské univerzity programu, Universidad Mayor de San Simón, které jsou obě neuvěřitelně energické a efektivní) vybere téma, které bude následně po dobu přibližně čtyř týdnů zkoumat kdekoliv v Bolívii podle své volby, o čemž pak musí napsat shrnující výzkumnou práci.

Je to zajímavá myšlenka, zdůvodňovaná především motivacemi jako například dát nám zkušenost s výzkumem, možnost poznat Bolívii trochu víc na vlastní pěst a „vrátit“ hostitelské zemi něco z její pohostinnosti ve formě výzkumu, který potenciálně může být užitečný pro bolívijské akademiky. Ačkoliv se s mnohými důvody dá souhlasit, v praxi samozřejmě mnohé aspekty pokulhávají. Kvůli dost levicovému a „hippie“ zaměření celého programu jsme vedeni k tomu, abychom do naších výzkumných prací zahrnovali svoje pocity a nějak moc se nesnažili o objektivitu (podle samotné šéfky našeho programu objektivita vůbec neexistuje, mimochodem, což mě osobně dost vyděsilo), což v praxi nevyhnutelně učiní mnoho výzkumných prací nepoužitelnými v dlouhodobém horizontu mimo použití jako ukázky příštím studentům téhož programu. Na podobné limity jsem narazil i já sám v přípravě svého projektu, od něhož jsem mimo jiné chtěl, aby někomu k něčemu byl, ale sladit to s požadavky na finální formu práce je občas dost složité. Uvidíme, jak se to vyvrbí.

A co vlastně dělám? Jelikož mě v Bolívii od začátku překvapovalo vidět na ulici každičkého posledního človíčka, i toho nejchudšího, s mobilem v ruce, a snad i většinu se smartphony, zamýšlel jsem se nad tím, jak se v zemi, kde se během několika málo let dostali ze situace „mobil nemá skoro nikdo“ do situace současné, změnil každodenní život pro lidi, kteří pravděpodobně najednou komunikují úplně jiným způsobem než dřív. Původní plán byl udělat focus groups, což nevím, jak přeložit do češtiny, ale sladit bolívijskou nedochvilnost a vůbec obecný můj nedostatek kontaktů s kvalitativními požadavky dobré focus group se nakonec nepodařilo, takže místo toho dělám individuální rozhovory. A dělám je všechny nikoliv v Cochabambě, nýbrž v Santa Cruz, nějvětším a ekonomicky nejaktivnějším bolívijském městě, tedy v prostředí s tropickým klimatem dost odlišným od, co se počasí týče, bezchybné Cochabamby.

Jak jde život v Santa Cruz je kapitola sama o sobě, ale to už je spíš na individuální diskuze nebo na další příspěvek.

Do Cochabamby se na prezentace projektů a finální rozlučkové ceremonie vracíme 3. nebo 4. prosince, přičemž 7.12. ráno se rozletíme do všech koutů světa – mnozí spolužáco s programu budou pokračovat v cestování po západu Jižní Ameriky, například v Chile či Ekvádoru, za mnohými za tímto účelem přiletí i jejich rodiny. Já se podívám od 7. večer do 11. večer do budoucího dějiště olympiády, města Rio de Janeiro, a zpátky v ČR po dlouhém letu s mnoha prostoji budu 13.12. ráno.

P.S.: Tým spravující Docs.com, službu pro sdílení dokumentů a prezentací, vybral moji prezentaci o bolívíjské hromadné dopravě mezi „Vybrané“ (Featured) dokumenty, takže má od minule mnohem více shlédnutí. Snad i od některých z vás. Díky! Až budu na normálním internetovém připojení, chystám se tam ještě přidat fotky autobusů ze Santa Cruz a možná i kapitolu o stávkách a blokádách, ale uvidíme 🙂