Archive | Březen 2016

Bod mezi minulostí a budoucností

Poznámka: Následující text jsem původně napsal do sekce studentských blogů na stránkách projektu Univerzity nadace Kellner Family Foundation, která mě podporuje na studiích. Jelikož mi připadá jako rozumné shrnutí posledního dění, dávám ho i sem.

Na americkém kampusu má návrat ze „study abroad“ svá specifika. Narazíte na různé skupiny lidí, z nichž někteří ani nezaznamenali, že jste byli pryč, ale snaží se to decentně zakrýt, jiní naopak sledovali na sociálních médiích každý váš krok a pokládají překvapivě specifické dotazy, a dalším si zas třeba popletli zemi nebo i kontinent, ale zase vám to opravdu přejí a jsou opravdu rádi, že jste si to užili.

Člověk by chtěl všem poskytnout detailní odpovědi, rozpovídat se a říct jim o všech možných zážitcích, ale bohužel většinou není čas ani prostor, a navíc po určitém počtu zodpovězených stejných dotazů prostě i ti nejlepší z nás sklouznou k naučené vágní odpovědi typu „Měl jsem se super, vážně.“

Změnu prostředí a tempa je pochopitelně také potřeba „zpracovat“ v rovině osobní. Návrat do hyper-hektického trimestrového systému, a to hned do trimestru, v němž mám tři netriviální ekonomické kurzy, není jednoduchý a občas je určitě lepší nemyslet na nedávno opuštěnou tropickou pohodu, objevování nových kultur a fascinujících míst.

V součtu bych ale řekl, že mi zatím návrat na kampus vychází velmi dobře. Poprvé nebydlím na koleji, nýbrž „off-campus“, tedy v pronajatém domě s několika dalšími lidmi v blízkém okolí kampusu, a zatím mi to vyhovuje mnohem víc. V tuhle chvíli už jasně vidím, že jsem tenhle přesun měl udělat mnohem dříve.

Především je ale těžké se několik málo měsíců před promocí ubránit tomu pocitu, že tohle všechno už je cílová rovinka. Většina konverzací se točí buďto kolem minulosti (Bolívie), nebo kolem budoucnosti („Jaký máš plán potom, co tady skončíš?“), přičemž úskalí zodpovídání prvního typu už jsme zmínili, ale druhý typ není o nic lehčí zodpovědět.

Rozhlížím se po pracovních pozicích tady v USA, které by mi mohly poskytnout sponzorství pro pracovní vízum, rozhlížím se po Evropě s očekáváním, že nám Británie neodejde z EU a nezařízne tak můj přístup do relativně pestré nabídky příležitostí v Londýně, a v neposlední řadě bych se určitě nezlobil za práci v matičce Praze. Ideálně bych ale nejraději sbíral několik málo let po promoci zkušenosti v zahraničí a do vlasti se vracel až poté.

Ale důležité je taky umět se zabývat přítomností i v situacích, kdy minulost a budoucnost jsou zdánlivě výraznější. Snažím se a budu se snažit odškrtávat položky ze seznamu věcí, co jsem během svého amerického dobrodružství měl v plánu udělat či vyzkoušet a zatím nestihl, vybírám si kurzy na poslední, jarní trimestr tak, aby zbyl čas na dosud zanedbávané objevování Chicaga a okolí, apod.

Vzrušující doba za mnou, doba vzrušujících změn přede mnou, ale ani ten čas mezitím není o nic horší a méně zajímavý. Carpe diem!

Reklamy