Přetlak možností

Čemu se opravdu dá říkat „First World Problem“? Inu, například když se vám nabízí víc zajímavých činností, než stíháte provozovat 🙂

Začneme přímo dneškem. Od chicagské opery přišel nedávno e-mail s jejich pravidelnou nabídkou studentských lístků na operní představení za $20 (v poměru, kolik ty lístky stojí normálně, je to prakticky zadarmo). Tentokrát ale se speciálním puncem zajímavosti pro celou dvoučlennou českou populaci tady: šlo o Dvořákovu Rusalku. Zahranou a zazpívanou předními světovými operními umělci. V majestátní budově chicagské opery. No neber to. Jenže: Petr věděl, že se dnes bude muset učit, a já zase věděl, že budu mít relativně důležitou schůzku Flipside spojenou s představením Improvised Shakespeare Theatre, které jsem tu už kdysi zmiňoval a kteří jsou tentokrát na kampusu a zdarma. Tak jsme to zariskovali a doufáme, že Rusalka ještě vykoukne s druhou dávkou lístků, jak to obvykle u oper v Lyric Opera of Chicago bývá.

Posuňme se k zítřku. Čtvrteční večery patří meetingům ISA od 7 do 9 hodin. Jenže: zítra v 7 se koná povinná schůze všech, co úspěšně vybrali oněch $400 na Dance Marathon a budou tedy tancovat (včetně mě 🙂 ), a od osmi hodin se máme sejít s Flipsiďany na večer stolních her a drobného popíjení (tedy v podstatě, dalo by se říci, takovou „evropskou noc“) – moje jediná šance za hodně dlouhou dobu se na chvíli vrátit k mým oblíbeným stolním hrám a navíc s velmi vtipnými lidmi. Tak a teď babo (nebo dědku, v týhle zemi nesmíme být sexisti. Nebo stará osobo, co když daná lidská bytost vlastně nespadá do „falešně binárního pojetí pohlaví“. Jestli nechápete ironii téhle závorky, máte se v Americe na co těšit) raď.

No a v pátek? Pátek byl další termín nabízený na Rusalku. Asi tušíte, co přijde. Ano, je tu další *jenže*: Na pátek nabídlo Center for Student Involvement, které se stará, abychom jako študáci nezakrněli a taky občas vyrazili někam za kulturou či zábavou, za $20 i s autobusem v ceně lístky na broadwayský muzikál Chicago. To přece ani nejde vynechat 🙂

Čekali jste, že v sobotu je pauza? Kdepak. Residence Hall Association, organizace zastřešující všechny studenty bydlící v kolejích na kampusu, nabízí výlet do Shedd Aquarium v Chicagu (sheddaquarium.org), velké a významné akvárium s všemožnými živočichy, shows s delfíny apod. Ale pozor, to se časově kryje s další akcí, tentokráte v podání Centra pro studentskou angažovanost, které nám nabízí tři různé varianty výletů po nejvýznamnějších chicagských muzeích. Všechno zmíněné zdarma („zdarma“, pochopitelně, ale to je na jiné povídání).

V neděli už tento přetlak konečně (nebo snad bohužel?) končí.

Ale dneska mi přišel další radostný e-mail, tentokráte o tom, že mě a dalších pár vybraných studentů vezme School of Communication na výlet do útrob stadionu Chicago Blackhawks. Během dvou a půl hodin projdeme jejich oddělení reklamy, marketingu, nových médií, a další, přičemž se jich budeme moci zeptat, na co nám přijde na mysl. Ale aby nezůstalo jen u solidního vzdělávacího přínosu, až skončíme tour, jdeme na zápas Blackhawks vs. Columbus Blue Jackets. Výlet jako z říše snů a nic to nestojí. Holt se hodí, když místní NHL tým vlastní absolvent Northwestern, Rocky Wurtz 🙂

Samozřejmě, že to co jsem tu vykreslil, není normální stav. I přesto to ale dle mého názoru slouží jako názorná ukázka toho, jak bohatý na zážitky a podněty život na přední americké univerzitě může být. Pokud to zní jako něco, co by vám vyhovovalo, hlaste se na americké školy. Rozhodně neříkám, že by tomu nic nechybělo (lidský rozměr, například), ale to je na nějaké temnější povídání zase jindy.

Teď je čas jít příležitosti vstříc.

Reklamy

Těžce komunikační trimestr a pomoc charitě

Zdravím všechny čtenáře, kteří sem zavítali i po tak dlouhé pauze.

Zimní (=současný) trimestr se pro mě nakonec stal trimestrem ve znamení komunikací – zápis kurzů vyšel tak, že nejlepší smysl dávalo zapsat si čtyři různé komunikační kurzy, hodně tak pohnout s oborem Communication Studies a dostat z cesty některé nutnosti a prerekvizity. Tak tedy chodím teď na Public Speaking (mluvený projev, rétorika), jeden z povinných předmětů pro obor, který se ale ukazuje jako pro mne překvapivě užitečný, neboť v angličtině jaksi mnohem méně funguje moje v češtině osvědčená schopnost všechno s ladnou elegancí okecat 🙂 Takže si z těch pouček o zásadách rétoriky snad i něco užitečného odnesu.

Druhým současným kurzem jsou Teorie mediální komunikace, pod čímž si můžete představit krutě nepopulární kurz, kde vám je vysvětleno, že hudba se pirátí, a proto klesají výnosy. Abych byl fér, taky se učíme o počátcích a vývoji tištěných novin, či dřevních dobách rádia a TV, což je občas velice zajímavé. Jen by ten kurz prostě stejně mohl být mnohem lepší, než je.

Jako třetí tu mám Komunikace a technologie, kde se pod vágním názvem skrývá velice zajímavý kurz vyučovaný mladým inovativním panem profesorem. První třetina kurzu, která se převážně zabývala zásadami dobrého designu a jejich implikacemi, byla sice zajímavější než třetina současná, kde se více soustředíme na sociální média, ale člověk holt nemůže mít všechno.

No a zlatý hřeb jsem si nechal na konec, tím je Rétorika populární kultury. Stop, říkáte? Že jsem stejný kurz zmiňoval vloni? Správný postřeh. Letos jsem ale byl pozván panem profesorem Reinem (žijící historie marketingu, jeden z významné Northwestern staré gardy spolu s např. Philipem Kotlerem), abych byl jedním z projektových vedoucích, tedy vlastně tak trochu jeho asistent. Takže poslouchám hodinku stejné přednášky jako vloni, a pak nadejde čas se sejít se skupinami, které mám na starost, a ujistit se, že jim práce na jejich projektu jde od ruky apod. Jednou týdně se pak s panem profesorem a ostatními asistenty sejdeme a probíráme skupiny a jejich projekty, přičemž pan profesor Rein vypouští moudrosti a jmenuje lidi, co zná ve všech možných odvětvích komunikačního a zábavního průmyslu (tzv. namedropping 🙂 ).

Domýšlíte si správně, že to vlastně znamená jen tři plnohodnotné kurzy s testy a vším okolo. To mi dává tenhle trimestr víc času na aktivity, takže se můžu víc věnovat šéfování marketingu ISA, kde už se pouštíme do větších projektů než na podzim – zkusil jsem si i objednávat reklamní prostor na kampusových televizních obrazovkách, hodně grafického designu, vytváření facebookových událostí apod.

Co je ale důležitější, můj rozvrh mi dává čas na Dance Marathon. Co že to je? „Taneční maraton“ je charitativní akce, která se na Northwestern pořádá od roku 1974 (letos máme jubilejní 40. ročník), a v současné podobě spočívá v tom, že účastníci po několik měsíců vybírají všemožnými způsoby peníze pro konkrétní charitu (letos boj proti dětské svalové dystrofii) a každý musí vybrat $400 nebo více, aby se mohl zúčastnit samotného maratonu, což je třicetihodinový blok tance na nejrůznější melodie. Během těchto třiceti hodin ještě pokračuje výběr peněz od dárců (neboť se jedná o událost, co dobře přitáhne pozornost), zároveň se pak v průběhu slavnostně odhalí vybraná částka, na pódium přijdou i sami příjemci (=vyběhnou malé nemocné děti), a vůbec se dělá všechno možné za rytmu populárních písní. Minulý rok se takto vybralo přes 1,3 milionu dolarů na nemocné děti. Rozhodl jsem se, že letos se o oněch $400 pokusím i já, nejen proto, že se současným rozvrhem jde o ideální příležitost, ale hlavně proto, abych přispěl svou troškou do mlýna pro dobrou věc.

Někteří vyberou potřebnou částku rychle, neboť jsou z bohatých rodin a jejich babičky, tetičky a rodiče jim s radostí přispějí každý $50 nebo víc na jejich online profil s komentářem „tak hodně štěstí, zlatíčko“. Jiní se snaží vydělat tak, že vyplňují výzkumné dotazníky a účastní se placených výzkumných studií. No a když už nic jiného, vždycky můžete (i když jen v přesně stanovenou dobu a ve vyznačených místech) vyjít s kasičkou do ulic Evanstonu a žádat lidi o starou dobrou hotovost. Přesně tak jsem strávil několik hodin z tohoto víkendu. Dalších několik hodin mi zabralo rozmrzání (tady se s námi tuhá zima ještě zdaleka nerozloučila, na rozdíl od Prahy), ale alespoň jsme s tím výběrem trochu pohnuli.

Celé se to zase tolik nelišilo od Květinového dne v Praze, kterého jsme se na střední účastnili snad třikrát. Lišily se místy jen částky – nejvíce jsem dostal od nenápadného pána, který ke mně přišel, vylovil z peněženky dvacetidolarovku, a s úsměvem, jenž jasně prozrazoval hrdost na vlastní schopnost tolik vydělat, mi ji vložil do kasičky 🙂 Ostatní spíše házeli jednu či několik dolarových bankovek, ale přišly mi pod ruku i pěkné zlaté dolarové mince či dvoudolarová bankovka, o níž spousta lidí ani neví, že existuje (protože jich je málo v oběhu), která je ale přesto platným platidlem.

(vy, co jste vydrželi číst až sem, nebojte, chýlíme se ke konci)

Takže se těším na to, až 7. března vstoupím do speciální nafukovací haly na taneční maraton, a doufám, že přežiju těch 30 hodin (asi spíš omdlím). Na co se ale těším snad ještě víc je KATAR – škola mě vybrala jako účastníka plně hrazeného týdenního výletu na náš kampus v Kataru přes jarní prázdniny 🙂 O tom ode mě ještě určitě uslyšíte.

No a co po jarních prázdninách? Zápis předmětů na jarní trimestr je už příští týden, a tentokrát to vypadá, že budu muset konečně pohnout s ekonomií, takže tam hodím kurzy Ekonometrie a pokročilejší Mikroekonomie (=nikoli úvod do). Taky se pokusím konečně dostat do certifikátu (takový miniobor) integrované marketingové komunikace, ale tam to bude chtít staré dobré klikací štěstí a dobrý vylosovaný čas zápisu, neboť zájem je velký. Čtvrtým kurzem, co zvažuji, je Výroba a marketing populární kultury, opět s panem profesorem Reinem, ale tentokrát i s jeho přítelem Jeffem Kwatinetzem, který aby mohl vyučovat létá každý pátek z Los Angeles, a jelikož je producent a manažer v zábavním průmyslu, co měl klienty jako Backstreet Boys či Jennifer Lopez, občas s sebou vozí zajímavé hosty. Vloni se prý na přednášce objevili One Republic. Mohla by to být zajímavá zkušenost.

Přesně 1000 slov. Tak snad jste neusnuli 🙂 Reakce, dotazy, podněty beru tady, na FB, přes email, zkrátka jakkoliv.

 

Mezinárodní selekce

Uplynulý týden byl především ve znamení ISA (pro nepravidelné, nové, či zapomnětlivé čtenáře: Asociace mezinárodních studentů naší školy). Minulý víkend celé vedení včetně mě strávilo hodně času na pohovorech s uchazeči o členství v organizačních skupinách (Cultural, Global Engagement, Internal Relations, External Relations, PR & Merchandising, Tech), kde jsme se jich v desetiminutových pohovorech vyptávali na klasické otázky ohledně toho, proč se hodí zrovna sem a sem, co by dělali tehdy a tehdy, jak by řešili to a to. Já si svoji skupinu vybíral ve spolupráci s dvorním fotografem a kameramanem ISA Adityou, protože skupinu povede tak trochu se mnou jako moje pravá ruka. V pondělí pak přišel čas sejít se v bytě u našeho prezidenta a jako vedení rozhodnout, koho vezmeme a kam. Při této příležitosti se naskytly některé zajímavé otázky.

Když stavíte organizaci, kde od lidí vyžadujete nejen činnost, ale taky chcete, aby se tam všichni cítili dobře a byli přinejmenším tak nějak kamarádi, přijde čas na obtížná rozhodnutí. Vezmete všechny členy z loňska, co se letos přihlásili znovu, i když mezi nováčky třeba jsou lepší kandidáti? Když ne všechny, jak to potom vysvětlíte těm ostatním? Když všechny, jak k tomu přijdou ti nadšení prváci, co se perfektně připravili na pohovor, ale neznáte je? Co když se všichni staronoví členové skvěle připraví a legitimně postoupí až na jednoho: co uděláte s tím jedním? Co když na univerzitu přišel jako prvák mladší sourozenec bývalého velmi významného člena ISA a hodí se spíš na „Risk Creation“ než „Risk Management“? Kolik vezmete do své podskupiny lidí, když máte dost dobrých kandidátů, ale jen omezený počet jich dokážete využít? Co když někteří odpadnou během roku a vám pak bude líto těch, co mohli nastoupit místo nich?

Zkrátka (tedy očividně zas tak zkrátka ne), musíte balancovat spoustu věcí tak, abyste měli nějakou důvěru ve výsledek a věřili, že s ním budete spokojeni. A spokojeni zatím jsme – ve čtvrtek se konala první řádná schůze, nováčci přišli veselí a otevření, všichni kolegové z vedení i já jsme si pochvalovali, že to vypadá na plodný a produktivní rok. Rozjíždím první kampaň, rozmýšlím komunikační strategii a zatím mě to baví. Dnes večer se pro nováčky (a celou ISA s nimi) chystá večeře a následně karaoke v baru jako něco na způsob inaugurace nebo přivítání nových členů, takže bude legrace.

Abych nezapomněl, včera jsme s Harishem, kamarádem z Indie, byli na předsezónním utkání NBA v Chicagu. Chicago Bulls hostili Indiana Pacers a po (na poměry v podstatě přátelského zápasu) relativně dramatickém závěru je pokořili. Přátelák nepřátelák, stejně to byl asi tak mnohem lepší basketbal, než jaký jsem kdy spatřil v jakékoliv české lize. Hvězda Bulls Derrick Rose sázel trojky, hráči vymýšleli neuvěřitelné přihrávky, zkrátka super podívaná. A to ani nemluvím o veškeré show kolem toho, na což jsou v Americe samozřejmě mistři – při sebemenší pauze či time-outu naběhla na plochu nějaká, většinou sponzorovaná, podívaná. Od klasičtějších věcí jako jsou akrobati či roztleskávačky (mimochodem skvěle tančící) až po dva obtloustlé chlápky hrající piškvorky, kde můžete umístit svůj tah jen po úspěšném dvojtaktu. No prostě sranda.

Tolik tedy minulost a přítomnost, teď je na čase na pohled do budoucnosti. Už za týden do Chicaga dorazí alejáci a s nimi i volby, takže se s nimi asi při té příležitosti i nějak setkám, jenom teda ještě pořád nemám tušení, koho já jen budu volit.

Už víte, koho budete volit vy?

P.S.: Ojojoj, málem bych zapomněl, tady je pár fotek a videí z utkání NBA. http://sdrv.ms/1ezyBv4

Homecoming a nevýhra

Pro Northwestern jako celek i pro mnoho školních organizací skončil celkem významný týden. Z celoškolní perspektivy se vše točilo kolem dvou událostí.

První byl tzv. homecoming, tedy událost, kdy se absolventi univerzity (především ti naposledy odpromovaní) vracejí na jeden či několik dní na kampus, pořádají se různé rauty, promítání apod. a v pátek, na závěr celého „Homecoming week“ si mezi sebou volí Homecoming King and Queen a dělá se slavnostní průvod po Sheridan Road, hlavní dopravní tepně napříč kampusem, kterého se účastní i školní kapela, bratrstva, sesterstva, a vůbec tak nějak kdo chce. Na podrobnosti se mě neptejte, celou tuhle tradici moc nechápu a nejsem sám.

V sobotu se pak tradičně koná domácí utkání v americkém fotbale proti divácky lákavému soupeři. Letos se Northwestern od začátku sezony dařilo, a částečně i proto byla naše Homecoming game, zápas proti velké státní škole Ohio State University, vybrána celostátním sportovním kanálem ESPN jako zápas, který budou vysílat. Přijel tedy celý cirkus zvaný College GameDay (pořad, kde se o večerním zápase tlachá s moderátory už asi od osmé ranní), pódia, reproduktory, přenosové vozy a všechno kolem. Někteří kamarádi a známí byli ochotní vstát ve 3:30, aby se do onoho davu, který bude za moderátory vidět na kameře, dostali. Pár z nich si vyrobilo velmi vtipné cedule a nápisy, většinou narážky na náš status nejchytřejší školy v konferenci Big Ten. Hlášky jako „Uhněte, nemůžu projít do knihovny.“ nebo „Promiň mami, dostal jsem A- z chemie.“ tedy nejspíš ještě prohloubily naši národní image školy šprtů 🙂

Já osobně jsem se chtěl zúčastnit jen přímo zápasu, tedy jít se na naše Wildcats proti Ohiu podívat na stadion, ale bohužel jsem, samozřejmě, nebyl ani zdaleka jediný s podobným nápadem. Sekce vyhrazená pro studenty (máme vstup zdarma(= v ceně)) ale byla narvaná neuvěřitelným způsobem a my už jsme nebyli bohužel vpuštěni. Celý napínavý zápas jsme tedy sledovali u Petra v bytě na ESPN. Až do poloviny poslední čtvrtiny to pro nás vypadalo velmi nadějně a Tom, který se o americký fotbal zajímá mnohem víc, už začal spřádat teorie o tom, kam všude postoupíme, když vyhrajeme. Jenže poslední se smál soupeř. Dílem vinou některých zaváhání rozhodčích, dílem vinou jednoho zaváhání hráče v klíčové chvíli jsme nakonec prohráli 40-30.

Teď tedy na kampusu nastala trudná pozápasová neděle a všichni se vrhají do školní práce o trochu smutněji než jindy. Dnes taky máme deadline na přihlášky do ISA, takže všichni ve vedení bedlivě sledujeme, jak a jestli přibývají a doufáme, že se nám přihlásí fajn lidé, mezi nimiž pak pomocí pohovorů vybereme členy. Flipside pohovory ani výběr nedělá, takže tam už nové členy máme, jsou aktivní, vtipní, a budoucnost tedy pro naši satiru vypadá růžově.

Ale ten fotbal jsme měli vyhrát, sakryš.

Pár fotek

Víkend oscilující kvality komedie

Jednou z charakteristik trimestrového (quarter) systému je, že nikdy není na co čekat a nikdy není čas otálet. Mnohé kurzy jsou v podstatě zhuštěné varianty kurzů designovaných na semestry, jen se musí stihnout podstatně rychleji. Možná nebude náhodou, že pověst „šprtských škol“ mají mimo jiné právě školy s trimestry (UChicago „Kam zábava chodí zemřít“, Nerd-western a další). Přes týden se prostě maká na školní práci a na schůzích zájmových skupin a aktivit. A tak, ačkoliv první týden je pro mnoho ostatních univerzit jen čtení sylabů, u nás je čtení sylabu pouze první přednáška nebo její část, pak už se nemilosrdně jede, zadávají se úkoly apod.

Tohle mi sice bylo známo, i přesto jsem ale byl překvapen, když jsem měl od úterka, kdy začala výuka, na práci o dost víc věcí, než bych si byl myslel. Možná se těm pěti kurzům neříká „overload“ jen tak. No uvidíme, snad se to zvládne.

Co se kurzů samotných týká, povětšinou mi zatím připadají slušné. Audience Analysis (neznám překlad, který by to nějak nepřekroutil) je vyučována starým panem profesorem s velmi vědeckým přístupem a hlavně slibuje opravdu zajímavou látku, úvod do mikroekonomie učí takový mix armádního kapitána a trenéra amerického fotbalu, co ale zároveň působí jako opravdový znalec oboru, rozbor mediálních textů přednáší pán očividně celoživotně zamilovaný do kinematografie, opět zřejmě s hlubokými vědomostmi. Jazykoví profesoři jsou jako obvykle na vysoké úrovni, takže to celkově vypadá, že jsem v dobrých rukou. Jen udělat všechna ta domácí poslechová cvičení, ekonomické příklady, rozbory konkrétních filmů atd. bude výzva 🙂

A co znamená titulek příspěvku? Titulkem příspěvku se dostáváme k víkendu. V pátek jsme s jedním kamarádem vyrazili na kampus Loyola University, který leží od našeho kampusu pár zastávek autobusem či nadzemkou. Naším úmyslem bylo omrknout, jaká je na Loyole improvizační scéna – šli jsme na dvě různá představení improvizačního spolku, v němž hráli kamarádovi známí. Bohužel se ukázalo, že improv na Loyole má k tomu northwesternskému relativně daleko a zřejmě není náhodou, že skoro každý náš slavný absolvent je komediant. Když už jsme u těch věcí, co se ukázaly, taky se ukázalo, že scéna druhého představení je dál, než bychom si představovali a pak se ještě ukázalo, že můj kamarád nechal v nadzemce mobil. Ve shrnutí super páteční noc. Nutno říci, že ta sobotní, kdy jsme s lidmi z Flipside vyrazili opět do iO Improv Theatre v severním Chicagu, tentokráte na skupinu Whirled News Tonight, která na svou improvizaci jako náměty namísto výkřiků z publika bere novinové titulky, byla o dost lepší. Aby ne, když to jsou profíci. Dechberoucímu improvizovanému Shakespearovi se to sice nevyrovnalo, ale byli slušní a nebáli se kontroverzí.

No a dnes máme neděli. Jestli jsme to ještě nezmiňoval ve starších příspěvcích, neděle je, minimálně tady, dnem domácích úkolů. Takže se jde zase makat. I když, co to vidí mé oko, facebooková pozvánka na „Big Bite Night“, akci pořádanou studentským senátem ve spolupráci s evanstonskými restauracemi, kde můžete v celém centru Evanstonu zadarmo ochutnávat nejrůznější lahůdky? No tak uvidíme… 😀

…a teď zas sám za sebe

Po méně dramatickém letu než obvykle jsem zpátky na kampusu Northwestern University, který mezitím ještě zkrásněl.

Letos opět bydlím na koleji zvané Allison Hall, co se zařízení týče koleji nejluxusnější. Mým spolubydlícím je Roberto, kamarád z Rumunska a kolem nás na stejné chodbě bydlí dalších pár lidí, co už známe z loňska. Výuka začíná až v úterý a proto je teď čas zařizovat všechny ostatní drobnosti a záležitosti, na které bude s veškerou školní prací méně času. Dnes se koná tzv. Activities Fair, veletrh aktivit a skupin, aby zejména noví studenti věděli, jaké na ně čekají možnosti a co mohou všechno na kampusu dělat. Budu se ho účastnit jako reprezentant obou skupin, v nichž se angažuji, nejdřív u stánku Flipside a pak u ISA. Koneckonců, PR šéf dané organizace by neměl chybět u události, kde se jedná v podstatě o čisté PR 🙂

A když už jsme u druhého smajlíku dnešního příspěvku, je na čase se s vámi podělit o jednu zajímavost, na kterou jsem nedávno narazil a která může být klíčová i pro vás, chcete-li v USA někdy pobývat: nepovažuje se tu za normální používat smajlíky v smskách, pokud jste muž. Prý skoro z jakéhokoliv použití smajlíků čiší příliš okatý flirt. Pokud jste si někdy psali s američankami a nedočkali se odpovědi, teď možná znáte důvod (vysmátý smajlík záměrně vynechán).

Tenhle trimestr mě čekají kurzy z analýzy publika (vyučováno starým harcovníkem se zkušenostmi z agentury Nielsen, mělo by být super), rozboru mediálních textů (v podstatě rozbor a odborná terminologie v oblasti filmu), úvodu do mikroekonomie a pokročilé němčiny. Nejspíš se k tomu pokusím ještě přidat španělštinu, ale to už se bude jednat o tzv. „overload“,  tedy 5 kurzů za trimestr, tak uvidíme, jak to zvládnu.

Abych shrnul jak se mám osobně, musím říct v kužvartovském stylu že „Ajm very optimistik“ (pokud nevíte, na co narážím, neřešte). Je fajn být zase svým vlastním pánem a hýbat se životem dál. Cokoliv vás zajímá, ptejte se v komentářích nebo na kterémkoliv z plejády sociálních médií. A jelikož pokud tohle čtete, jste velmi pravděpodobně Češi nebo Slováci, mohu si dovolit na vás na závěr pomrknout 😉

Celková únava

Tak jsem se vám dlouho neozval.

Beru na sebe plnou zodpovědnost a omlouvám se, ale měl jsem celkem pádné důvody. Skolila mě mononukleóza a musel jsem veškerý čas mimo spánek (který zabral většinu dne) jsem musel věnovat tomu, abych nezaostal ve školních povinnostech. Pak jsem se už celkem zregeneroval, jenže přesně v tu chvíli začaly reading week a následně finals week, kdy zas bylo potřeba věnovat se škole a ostatním povinnostem (daně, ukládka věcí přes léto apod.) více než obvykle. A to je vlastně celkem dobré shrnutí většiny důležitých věcí, co se za tu dobu staly.

Vzhledem k tomu, o jak dlouhou prodlevu se jedná, vynechám chronologii a prostě náhodně vypíchnu, na co si vzpomenu. Mononukleóza přišla v jeden květnový večer, kdy jsme s lidmi s Flipside (kde jsem se mezitím stal pokladníkem) navštívili v Chicagu představení skupiny jménem Improvised Shakespeare Theatre. Co tito komedianti dělají? Na začátku přijmou jakoukoliv frázi z publika jako název divadelní hry, a danou hru pak na místě zaimprovizují tak, aby se držela Shakespearových žánrových a jazykových zásad a aby zároveň dávala smysl k názvu. Říkal jsem si, že to je příliš těžká úloha na to, aby dokázali vymyslet opravdu vtipné situace, obzvláště když při vykřikování názvu jako první zazněl můj spoluautor z Flipside a jeho „The Anachronistic Plastic“, ale velice jsem se zmýlil. Páni improvizátoři vyčarovali naprosto fantastickou a třeskutě vtipnou hodinovou divadelní hru, místy dokonce rýmovali v shakespearovské angličtině, opravdu to celé zapadalo do sebe a skutečně tam dokázali napasovat i plast.

… no a tady to useknu, protože nám za chvíli letí letadlo a po letu bych se k dokončení příspěvku určitě zase nějakou dobu nedostal, tak ať už něco vyjde 🙂 Vězte, že i přes předchozí dlouhou pauzu blog pokračuje dále (zřejmě ale zase až v září, protože v létě nejsem Adam za mořem) a pokud jste mě někdy četli a líbilo se, určitě na mě nezapomeňte a přijďte zas.